K výkladu pojmu tíseň podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. ledna 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1997, čj. 10 Ca 302/97-16, a rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 5. 1997, čj. Ž 2057/92, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1997, čj. 10 Ca 302/97-16, a rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 5. 1997, čj. Ž 2057/92, se z r u š u j í . O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, stěžovatelka uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Českých Budějovicích sice tvrdí, že nebylo prokázáno naplnění podmínky tísně ani nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., toto jeho tvrzení je však v rozporu s konkrétními okolnostmi daného případu, kdy stěžovatelka byla nucena předmětné nemovitosti převést na někdejší československý stát pod zjevným nátlakem a navíc za nápadně nevýhodných podmínek, které byly dány několika okolnostmi. Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 22. 12. 1997 vyslovil přesvědčení, že v daném případě postupoval v souladu se zákonem, když po vyhodnocení důkazní situace dospěl k závěru, že nebyla naplněna podmínka tísně ve smyslu restitučních předpisů a tento svůj závěr v napadeném rozsudku řádně odůvodnil. Proti existenci takto motivované podmínky tísně svědčí i skutečnost, že předmětnou kupní smlouvou řešila stěžovatelka situaci, jak naložit s domem v D. poté, co se rozhodla přestěhovat k otci do K.
M. Jednalo se tedy o okolnosti subjektivní povahy, na které ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nedopadá. Přesto, že již pro nenaplnění jedné ze zákonných podmínek nemohl být restituční nárok stěžovatelky uznán, zabýval se krajský soud rovněž otázkou případné nápadné nevýhodnosti prodeje. Důvody, proč ani tuto podmínku neshledal, podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odkazuje. Z uvedených důvodů navrhuje proto krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad Pelhřimov, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze dne 19.
1. 1998 uvedl, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni, takže stěžovatelčin nárok nebyl v restitučním řízení prokázán. Protože podle jeho názoru nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci obec T. a Zemědělské družstvo T.
se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Vedlejší účastník Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště v Pelhřimově, uvedl ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 1997, že podle jeho názoru podmínka tísně byla naplněna již faktem, že vlastník se nemohl svobodně rozhodnout, komu prodá svůj majetek. Z uvedených důvodů má proto za to, že stěžovatelčina práva byla porušena. Z obsahu spisu Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. Ž 2057/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila u tohoto úřadu dne 28.
4. 1992 nárok na vydání, ve výroku napadeného rozhodnutí tohoto orgánu blíže označených, nemovitostí, a to nárok opřený o ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V předchozím správním řízení sice okresní pozemkový úřad konstatoval stav tísně na straně stěžovatelky, po vydání zrušujícího usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1997 ve věci sp. zn. 10 Ca 92/97 rozhodl však již citovaným rozhodnutím tak, že stěžovatelka vlastnicí předmětných nemovitostí není.
Z obsahu spisu 10 Ca 302/97 Krajského soudu v Českých Budějovicích je dále patrno, že o opravném prostředku stěžovatelky rozhodl tento soud napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že nebylo prokázáno naplnění podmínky tísně, kterážto skutečnost již sama o sobě brání úspěšnému uplatnění restitučního nároku. Podle názoru krajského soudu není však prokázána ani existence druhé ze zákonných podmínek, totiž existence nápadně nevýhodných podmínek.
Z důvodu ekonomiky řízení lze však souhlasit s postupem správního orgánu, který po zjištění, že nebyla prokázána podmínka tísně, řízení ve vztahu k neúplnému znaleckému posudku již dále nedoplňoval. Jak Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, protiprávnost, vedoucí k restituci, nutno interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona, a proto i pojem tísně je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Jakkoli je tedy nepochybné, že v uvedeném období byl uzavřen nespočet smluv zcela se vymykajících z rámce restitučních předpisů, třeba moment tísně zkoumat i z výše uvedeného pohledu, vnášejícího otázku, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém právním státě.
Stav tísně, na rozdíl od toho, co konstatuje v napadeném rozhodnutí krajský soud, je však podle názoru Ústavního soudu na straně stěžovatelky nepochybným způsobem dokumentován, a to tím, co vyšlo najevo v řízení před správním orgánem. Stěžovatelka zamýšlela totiž převést předmětné nemovitosti na manžele D. či na některého ze svých sourozenců, ze strany představitelů tehdejšího MNV byl však na ni vyvíjen nátlak v tom směru, že tyto nemovitosti musí převést na stát, což také posléze učinila, když opuštěný dům po dobu asi dvou let užívalo JZD a určitou dobu zde dokonce chovalo i domácí zvířata.
Takový stav, kdy státní orgán, nadto ve zcela běžných věcech, rozhoduje o tom, na koho občan nemovitost smí či nesmí převést, a dokonce svým postupem si vynutí převod nemovitosti na stát, je v právním státě stěží myslitelný, natož přijatelný. Podle názoru Ústavního soudu lze proto sotva pochybovat o tom, že stěžovatelka spíše než z vlastní vůle jednala pod tlakem "vůle" představitelů tehdejšího MNV, kteří v době uzavírání smlouvy, tedy v druhé polovině 50. let, měli k dispozici dostatek prostředků, jak své záměry prosadit.
Výklad, jaký krajský soud zvolil v této věci při výkladu pojmu tísně, je proto v extrémním nesouladu nejen s uvedenými skutkovými zjištěními, ale i se základními znaky tohoto pojmu. Za stejně extrémní lze považovat i posouzení podmínky nápadně nevýhodných podmínek, když krajský soud na straně jedné tuto podmínku nepovažuje za splněnu, na straně druhé současně souhlasí s postupem správního orgánu, který v tomto směru řízení nedoplnil, a argumentuje přitom důvodem procesní ekonomie. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i článku 36, odst. 1, 2 Listiny podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. ledna 1998