Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Ing.
V. K., právně zastoupeného JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, Lískovecká 2089, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 2 Afs 2/2006 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 22 Ca 149/2005 (správně zřejmě 22 Ca 149/2004), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96 ,
III. ÚS 23/93
- Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Podstatou zahájeného správního řízení byla snaha stěžovatele o přehodnocení jeho daňových přiznání z let 1994-1996, čehož se snažil dosáhnout opětovným podáním řádného daňového přiznání. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel vede, resp. v minulosti vedl, řadu správních řízení, přičemž v projednávaném případě soudy přezkoumávaly toliko postup správních orgánů, které považovaly opakovaně podané řádné daňové přiznání za nepřípustné. Tím je dán též rozsah přezkumu napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Argumentace stěžovatele vztahující se i na předchozí správní řízení je tak zcela nepřípadná.
Daňový řád obsahuje celou řadu právních institutů, jež umožňují účastníkům řízení ovlivnit jeho průběh. V určité fázi daňového řízení však lze využívat jen těch procesních prostředků, které zákon výslovně stanoví. Nelze tak akceptovat postup, kdy se účastník řízení snaží dosáhnout svého cíle jinými procesními prostředky, než které mu zákon dává k dispozici. Podal-li tedy stěžovatel opakovaně řádné daňové přiznání, byl již předem odsouzen k nezdaru. Poukazuje-li stěžovatel ve svém návrhu na možnost obnovy řízení, a to z moci úřední, nezbývá, než jej odkázat na procesní prostředky směřující proti nečinnosti státních orgánů.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozsudků své závěry dostatečně objasnily a nezbývá mu tak, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu