Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. V.J. a M.J., zastoupených JUDr. I.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 20 Cdo 899/99-104, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 20 Cdo 899/99-104, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 1998, č.j. 11 Co 542/98-81. Posledně uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 4. 1998, č.j. 11 C 1297/96-65, kterým bylo v právní věci žalobce OSZ určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovateli (žalovanými) a obcí P., jako prodávajícím, ohledně specifikovaných nemovitostí v k.
ú. P., je neplatná. Obecné soudy dospěly mj. k závěru, že podmínka zveřejnění záměru obce převést její nemovitý majetek splněna nebyla, čehož důsledkem byla absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy, z hlediska § 36a odst. 4 zák.č. 367/1990 Sb., o obcích, a že žaloba na určení, podaná okresním státním zastupitelstvím podle § 42 zák.č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, není v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). V odůvodnění své stížnosti argumentovali tvrzením, že posouzení otázky Nejvyšším soudem ČR, zda žaloba státního zástupce podle § 42 zák.č. 283/1993 Sb., byla v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., se zcela vymklo principům spravedlnosti a přirozeného práva. Jsou dále toho názoru, že aplikace ust. § 42 zák.č. 283/1993 Sb., založila mezi procesními stranami - žalobcem a žalovaným - zjevnou nerovnost. Dále polemizovali s právními názory Nejvyššího soudu ČR ohledně procesní legitimace státního zastupitelství v občanském soudním řízení, jak vyplývá z cit. ust. § 42.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že ústavní stížnost není důvodná a svým rozhodnutím se nemohl dotknout ústavních práv stěžovatelů. Nemíní-li stěžovatelé dovozovat, že § 42 zák.č. 283/1993 Sb., je protiústavní, jejich tvrzení o nerovnosti účastníků, potažmo o porušení práva na spravedlivý proces, nemůže obstát. V jejich případě byly splněny všechny podmínky pro vyhovění žalobě o určení neplatnosti. Jsou-li tedy tyto podmínky, tj. naléhavý právní zájem na určení, neplatnost smlouvy a aktivní legitimace domáhajícího se subjektu, splněny, nemůže soud žalobě nevyhovět, ať žaluje kdokoli. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 11 C 1297/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a snaha stěžovatelů dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý.
V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.
Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, připuštěn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V právních závěrech těchto soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Námitka stěžovatelů, že aplikace ust. § 42 zák.č. 283/1993 Sb., založila mezi procesními stranami - žalobcem a žalovanými - zjevnou nerovnost, fakticky směřuje proti ústavnosti cit. ustanovení.
V tomto směru stěžovatelé však žádný návrh ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), neučinili, přičemž Ústavní soud neshledal důvody k přerušení řízení z vlastního podnětu ve smyslu § 78 odst. 2 zákona. Svůj názor na toto zmocnění orgánu státu ostatně Ústavní soud vyjádřil již např. v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 350/97 , uveřejněném jako usn. č. 58 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2001