K právní povaze výzvy celního úřadu k zaplacení dluhu ručitelem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti O., s.r.o., zastoupené JUDr. V. F., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 83/2000-8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a to se souhlasem účastníka řízení bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 83/2000-8, se zrušuje.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 83/2000-8, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, zn. 11004/1-2069/4/99, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99. Posledně uvedeným rozhodnutím Celní úřad Folmava vyzval stěžovatelku jako ručitele k zaplacení splatného nedoplatku celního dluhu za dlužníka P.
K. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že postup soudu byl odepřením spravedlnosti a porušením čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Nesouhlasí s právním názorem správního soudu, dle něhož výzva celního úřadu k zaplacení splatného nedoplatku celního dluhu za dlužníka je rozhodnutím procesní povahy a z toho důvodu je vyloučena z přezkumu podle § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.
Již v odvolání proti výzvě uvedla, že záruční listinu podepsala v omylu vyvolaném J. K., vystupujícím v celním řízení za P. K. v rozporu s udělenou plnou mocí, která ho neopravňovala v daném celním řízení činit právní úkony. Dle jejího názoru právní mocí výzvy k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je získán exekuční titul, o jehož dopadu na hmotná práva a povinnosti nelze mít pochybnosti. Z toho důvodu je přesvědčena, že napadené rozhodnutí krajského soudu není správné, čemuž nasvědčuje i názor téhož soudu vyslovený v rozsudku č.j.
30 Ca 171/98-22, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 30 Ca 259/96-23. Sdělením ze dne 2. 7. 2001 stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst . 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodování vycházel ze závěru, že žalobou napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení bylo procesní povahy, a tak bylo podle § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.
vyloučeno z přezkumu. S námitkou stěžovatelky, že žalobou zpochybněné rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení zasáhlo stěžovatelku ve sféře hmotného práva, a proto nemělo být řízení o žalobě skončeno procesně, se neztotožňuje, přičemž konkrétní důvody jsou obsaženy v odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatelka se může domáhat soudní ochrany v nalézacím řízení ve smyslu III. části o.s.ř., prostřednictvím institutů zařazených v § 550, příp. § 451 a násl. obč. zák., jak ostatně také bylo uvedeno ve zpochybněném soudním rozhodnutí.
Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Celní ředitelství Plzeň se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 83/2000, připojil vlastní spisy IV. ÚS 445/2000 a IV. ÚS 448/2000, a poté co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět, a to z důvodů, uvedených v nálezech ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 445/2000 a sp. zn. IV. ÚS 448/2000 , jimiž je ve smyslu § 23 zákona vázán a od nichž nemá důvod se odchylovat. S ohledem na totožnost účastníků těchto řízení Ústavní soud odkazuje na odůvodnění těchto nálezů, a shrnuje, že pokud správní soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny atributy meritorního rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, že stěžovateli byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo proto usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavním soudem zrušeno (§ 82 odst. 2, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. 8. 2001