Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. O. P., advokátem, proti Vyhlášce obce Průhonice č. 1/1999, o závazné části územního plánu sídelního útvaru, ze dne 3. srpna 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 16. září 1999 byla Ústavnímu soudu doručena uvedená ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl vyhlášku obce a kterou označil jako ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy ČR. Uvedené ustanovení Ústavy ČR definuje rozhodovací pravomoc Ústavního soudu pokud jde o pravomocná rozhodnutí a jiné zásahy orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Toto ustanovení, procesně upravené v ustanoveních § 72 - § 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), umožňuje ochranu práv jednotlivce proti zásahům formou tzv. individuálního právního (správního) aktu, tedy v případě kdy je rozhodováno o právech a povinnostech konkrétního a vymezeného okruhu osob.
Naproti tomu v čl. 87 odst. 1 lit. b) Ústavy ČR je definováno rušení tzv. jiných právních předpisů (nikoliv zákonů) nebo jejich ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem, nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a takové rozhodování je procesně upraveno v ustanoveních § 64 - § 71 zákona. V daném řízení je poskytována ochrana proti tzv. normativním právním (správním) aktům, které jsou adresovány blíže nekonkretizovanému okruhu osob. Mezi takové patří právě vyhlášky obcí.
K povaze územního plánu se Ústavní soud vyslovil v nálezu Pl. 17/95, publikovaném pod č. 67, sv. 4, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Uvedl, že územní plán je opatření směřující do budoucna a výrazem snahy o slaďování zájmů veřejných se zájmy partikulárními, a že do této sféry činnosti nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Dále pak Ústavní soud uvedl, že ta část, kterou se vyhlašuje závazná část územního plánu, je normativním aktem pouze v té části, která obsahuje vymezení veřejně prospěšných staveb. To, že v uvedené věci se jednalo o územní plán velkého územního celku, není rozhodné. Je tedy zřejmé, že stěžovatel, ač ústavní stížnost subsumoval pod čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy ČR, fakticky brojí proti porušení práv a svobod normativním aktem. V ustanovení § 64 zákona je přesně vymezen okruh subjektů, které jsou jediné oprávněny podávat ústavní stížnost proti normativním právním (správním) aktům.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpovídá ani jednomu z uvedených subjektů, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout, jako podanou osobou zjevně neoprávněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. c) zákona, aniž by se dále zabýval tvrzeními obsaženými v návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 28. září 1999 JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj