Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele B. L., zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem Zavadilova 5, Praha 6, směřující proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-234, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246, rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 2. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-154, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 32 Co 210/2016-339, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 2. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-154, bylo rozhodnuto, že nezletilý se pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky (výrok I.), stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 5.000,- Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku pro dobu před rozvodem manželství rodičů (výrok II.), dlužné výživné se nevyměřuje (výrok III.), stěžovatel je povinen přispívat pro dobu po rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilého částkou 5.000,- Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok IV.). Dále byl upraven styk otce s nezletilým (výrok V.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok VI., VII. a VIII.).
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 32 Co 210/2016-339, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen, v části výroku II. byl rozsudek změněn tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem 1. 10. 2016, a ve zbývající části byl potvrzen, ve výroku III. byl rozsudek změněn tak, že dluh stěžovatele na výživném pro nezletilého za dobu od 1. 10. 2016 do 31. 10 2016 nevznikl, ve výroku IV. byl rozsudek potvrzen a ve výroku V. byl rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a řízení o styku stěžovatele s nezletilým bylo zastaveno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II., III., IV.).
Pokud jde o předběžné opatření, podle kterého je stěžovatel povinen zdržet se podávání antibiotik a léků s podobným účinkem nezletilému bez souhlasu ošetřující lékařky, došlo jím, podle stěžovatele, k objektivně nedůvodnému zpochybnění jeho lékařského úsudku a upřednostnění názoru obvodní lékařky, v čemž spatřuje zaujatost vůči své osobě.
Stěžovatel dále upozorňuje, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto řešení. Obecné soudy přitom dle názoru stěžovatele vyloučily střídavou péči pro třetí osobou uměle a účelově vyvolaný nesouhlas mezi rodiči, aniž by detailněji zkoumaly důvody tohoto nesouhlasu, jehož příčinu stěžovatel spatřuje v přístupu dětské lékařky, která se se stěžovatelem "dostala do odborného sporu ohledně pravidel zdravé výživy a medikace léků nezletilému, který následně cíleně coby výlučnou otázku osobní prestiže a svého komerčního zájmu přenesla na v této otázce laickou matku jako nosné téma sporů rodičů".
Porušení práv spatřuje stěžovatel hlavně ve způsobu, jakým obecné soudy naložily se znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., s jeho návrhy na provedení důkazů ke vztahové minulosti matky a s předloženými oponentními znaleckými posudky, které podle stěžovatele vylučovaly závěr původní znalkyně, avšak odvolací soud bez dalšího akceptoval závěry prvoinstančního soudu.
Soudy věnovaly patřičnou pozornost jak vyjádření matky, tak vyjádření stěžovatele. Vycházely také z vyjádření kolizního opatrovníka, který jak před soudem prvního stupně, tak ve vyjádření k odvolání, navrhl svěřit nezletilého do péče matky, ze zprávy mateřské školky a ze zpráv Městského úřadu v Ř., ze kterých (kromě jiného) vyplynulo to, že stěžovatel nesouhlasí s léčebnými postupy lékařky nezletilého a spolupráce s ním je velmi konfliktní. Stěžovatel se o nezletilého z důvodu pracovního vytížení staral o víkendu, ve všední dny se o nezletilého starala výhradně matka a v její péči nebyly zjištěny žádné nedostatky.
Pro posouzení věci byl podstatný také znalecký posudek a výslech PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, která s ohledem na mírně zvýšenou úzkostnost nezletilého, jeho osobní nezralost a výrazně odlišné výchovné přístupy rodičů střídavou péči nedoporučila. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že výchovné schopnosti každého z rodičů jsou limitovány osobnostními vlastnostmi, přičemž ve vztahu k posouzení vhodného uspořádání další péče o nezletilého vyznívají lépe na straně matky, která k nezletilému vykazuje pozitivní, mateřský vztah, reaguje přiměřeně věku na jeho potřeby, je více vychovávající a určující hranice.
Oproti tomu jakkoli stěžovatel zaujímá k nezletilému pozitivní vztah, jeho chování je vůči nezletilému výrazně ovlivněno jeho anankastickými a negativistickými rysy, výraznou rigiditou, lpěním na dodržování jím určených pravidel, neschopností náhledu a sebekorekce, místy až fobickým jednáním, přičemž jeho výchova je extrémně hyperprotektivní, bez respektování přirozeného vývoje nezletilého a potřeb rozvoje jeho samostatného chování přiměřeného věku. Zároveň, přestože nezletilý vykazuje pozitivní vztah k oběma rodičům, v přímém kontaktu má o něco bližší vztah s matkou a vůči otci koriguje své projevy, zejména nechápe-li plně jeho požadavky za situace, je-li v okolí chování a jednání, které otec zakazuje, vnímáno jako běžné (blíže viz s.
4 rozsudku okresního soudu a s. 10-11 rozsudku krajského soudu).
Na základě provedeného dokazování soudy dovodily, že za současné situace podmínky umožňující svěření nezletilého do střídavé péče splněny nejsou a jako vhodnější se jeví svěření nezletilého do péče matky. K tomuto závěru dospěly především s ohledem na výše naznačené výsledky znaleckého zkoumání. Zohlednily však také zatím stále ještě nízký věk nezletilého, pracovní vytížení stěžovatele, jakož i skutečnosti, že vztahy mezi rodiči jsou narušeny a není mezi nimi shoda na způsobu péče o nezletilého, jeho výchově, stravování a zajištění lékařské péče (blíže viz s. 6 rozsudku okresního soudu a s. 11-12 rozsudku krajského soudu). Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry obecných soudů týkající se svěření nezletilého do péče matky bylo možno označit za svévolné či excesivní, přitom Ústavní soud neshledal. Způsob, kterým soudy vymezily zájem nezletilého, lze naopak za daných okolností považovat za ústavně konformní.
Stěžovatel soudům vytýká také to, jak naložily s jeho návrhy na provedení důkazů ke vztahové minulosti matky a s oponentními znaleckými posudky. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou však povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Z hlediska kautel ústavního práva jde o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je však patrné, že důkazní návrhy stěžovatele nebyly ignorovány, ale byly řádně zamítnuty a soud zvolený postup také odpovídajícím způsobem zdůvodnil. Ve vztahu ke snaze stěžovatele zpochybnit závěry znaleckého posudku PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D. pak krajský soud uvedl, že pro revizi posudku nebyly splněny předpoklady stanovené v § 127 odst. 3 o.s.ř. Znalkyně dle odvolacího soudu odpověděla na otázky položené soudem prvního stupně jak v písemném vyhotovení znaleckého posudku, tak při výslechu při jednání, vyčerpávajícím způsobem.
Oba rodiče také měli možnost se s obsahem znaleckého posudku seznámit a klást znalkyni otázky, na které odpověděla a podle odvolacího soudu závěry posudku jednoznačně potvrdila, odůvodnila a vysvětlila. Pokud jde o provedení důkazů znaleckými posudky předloženými stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení, krajský soud konstatoval, že stěžovatelem oslovené psycholožky získaly informace pouze od něho a vyšetřením nezletilého, o němž matka nevěděla, a sama k vyšetření nebyla přizvána tak, aby měla reálnou možnost se jej zúčastnit.
Odvolací soud poukázal na to, že skutečnosti rozhodné pro posouzení péče o nezletilého pro dobu před a po rozvodu manželství byly zjištěny dostatečně a nebylo tak třeba doplňovat dokazování dalšími důkazy navrženými stěžovatelem (blíže viz s. 9 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud přitom vnímá argumentaci krajského soudu jako přijatelnou a důvod ke svému zásahu tak neshledal ani v tomto ohledu.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy pečlivě zvažovaly jak otázku vhodnosti střídavé péče, tak schopnosti každého z rodičů zajistit péči o nezletilého, jeho vývoj a potřeby samostatně a adekvátně zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že aktuálně je v nejlepším zájmem nezletilého, aby byl svěřen právě do péče matky. Kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posouzeno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, přitom Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů nezjistil.
Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud doplňuje, že pokud by měl stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není s ohledem na případnou možnou změnu poměrů (např. vzhledem k vyššímu věku nezletilého, budoucímu přání nezletilého apod.) dále vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro takovou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, může péči o něj v budoucnu upravit také jinak.
Stejně tak, došlo-li by, navzdory z odůvodnění rozhodnutí vyplývajícímu vyjádření matky, že nemá v úmyslu jakkoliv přerušit kontakty mezi stěžovatelem a nezletilým, mezi rodiči k neshodě o rozsahu styku stěžovatele s nezletilým, může se stěžovatel kdykoliv této úpravy styku u soudu domáhat, když výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl původně upraven styk otce s nezletilým, byl odvolacím soudem zrušen a řízení o styku otce s nezletilým bylo zastaveno z toho důvodu, že takovému rozhodnutí bránil nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 o.s.ř., jelikož soud prvního stupně rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilým, ačkoli toto řízení z úřední povinnosti nezahájil a žádný z účastníků se takové úpravy nedomáhal.
Zásah do ústavně zaručených základních práv se tedy stěžovateli doložit nezdařilo. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta, a to částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2017
Jan Musil v. r. předseda senátu