Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele S. T., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem Pakoměřická 5, Praha 8 - Kobylisy, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedenými usneseními mělo údajně dojít k zásahu do práv, jež jsou stěžovateli garantovány Úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") v čl. 5 odst. 4.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Proti výše uvedenému usnesení státního zastupitelství podal stěžovatel stížnost dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) TŘ, jež byla rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, zamítnuta. Z protokolu Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, o neveřejném zasedání, jež se vztahuje k ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, plyne, že stěžovatel nebyl v jeho rámci slyšen u soudu.
Dalším rozhodnutím státní moci, proti němuž stěžovatel brojí předmětnou ústavní stížností, je usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, jímž došlo k zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení soudkyně Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2005, č.j. 5 Nt 4022/2005-7. Výše uvedeným rozhodnutím okresního soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby dle ustanovení § 72 odst. 3 TŘ a současně jím nebyla přijata ani peněžitá záruka dle ustanovení § 73a odst. 2 písm. b) TŘ.
Jak proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, tak proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, podal stěžovatel předmětnou ústavní stížnost. Dle jeho náhledu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, neboť v řízení předcházející vydání napadených usnesení obecných soudů nebyl slyšen v kontradiktorním řízení. Obecný soud tak údajně porušil jednu ze základních institucionálních záruk spravedlivého řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Postup krajského soudu je dle stěžovatele v rozporu s rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva, který ve svých rozhodnutích Assenov a ost. Vs. Bulharsko z 28. 10. 1998 či Nikolova vs. Bulharsko z 25. 3. 1999 zařadil právo být slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení osobní svobody. V neposlední řadě pak stěžovatel poukázal též na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/04
, ze dne 22. 3. 2005, (publikováno pod číslem 239/2005 Sb.)
Ústavní soud posoudil veškeré právní okolnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle náhledu Ústavního soudu je při posuzování odůvodněnosti ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, třeba vyjít z myšlenkové konstrukce, o níž se opírá nález Pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/04
, ze dne 22. 3. 2005 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), jímž došlo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ke zrušení ustanovení § 242 odst. 2 tr. řádu, a to z důvodu, že dané ustanovení upravující neveřejné zasedání vylučovalo možnost slyšení obviněného před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud k tomu v citovaném nálezu uvedl, že taková právní úprava neodpovídá čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle něhož patří mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.
Z výše uvedeného plyne, že pokud nebyl stěžovatel v souvislosti s prodlužováním vazby slyšen před soudem, lze tento procesní postup považovat za vadný, neboť stěžovateli nebyla dána možnost se vyjádřit k dalšímu trvání vazby.
Z částečně vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 5/2005, vyplývá, že krajský státní zástupce v Plzni podal dne 19. 7. 2005 pod sp. zn. 1 KZv 49/2004 proti stěžovateli, S.T. obžalobu. V následném řízení postupoval krajský soud dle ustanovení § 71 odst. 5 TŘ a rozhodl svým usnesením ze dne 28. 7. 2005 o tom, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě. Z protokolu o výslechu, jež byl sepsán u Krajského soudu v Plzni dne 28. 7. 2005, vyplývá, že stěžovatel byl před vynesením předmětného usnesení slyšen u soudu a mohl se tedy vyjadřovat k dalšímu trvání vazby. Poté, co bylo dne 12. 9. 2005 zahájeno hlavní líčení, byl stěžovatel opakovaně slyšen u soudu a nic mu tedy nebránilo, aby se k otázce vazby vyjádřil. Dne 20. 9. 2005 bylo Krajským soudem v Plzni rozhodnuto dle ustanovení § 71 odst. 6 TŘ o ponechání obviněného ve vazbě.
Ústavní soud se v minulosti problematikou prodlužování vazby již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že vadu řízení spočívající v nevyslechnutí obviněného při prodlužování vazby je možno napravit jeho následným vyslechnutím a rozhodnutím o prodloužení vazby. Tak se tomu stalo také v předmětném případě, kdy Krajský soud v Plzni stěžovatele slyšel v souvislosti s aplikací ustanovení § 71 odst. 5 TŘ a § 71 odst. 6 TŘ. Jak Krajský soud v Plzni, tak i Vrchní soud v Praze, shledal vazbu stěžovatele za dodržení výše nastíněných ústavních premis za důvodnou a proto lze vadu v předchozím řízení považovat za zhojenou (k tomu též srovnej dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 484/05
).
V souvislosti s problematikou výslechů vazebně stíhaných osob považuje Ústavní soud za vhodné poukázat též na skutečnost, že z práva obviněného být slyšen před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná (k tomu srovnej též dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 449/05
).
Namítá-li v dalším stěžovatel, že nebyl před rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, o žádosti o propuštění z vazby slyšen u soudu, lze jej odkázat na usnesení Ústavního soudu III. ÚS 544/03
, jež bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 32. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2004. Z uvedeného usnesení vyplývá, že "za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§ 72 odst. 3 tr. ř.), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (nutnost eskorty obviněných k soudu, vyžadování a posílání spisového materiálu mezi policejními orgány, státními zástupci a soudy, narůstání časového a pracovního zatížení soudů), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení". S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu