Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Blanky Janouškové, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2012 č. j. 3 Ads 23/2012-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavněkonformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; zvláště Nejvyšší správní soud podle mínění Ústavního soudu aplikoval a interpretoval ve věci relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu, zcela ústavněkonformním způsobem.
K argumentaci stěžovatelky pak Ústavní soud nad rámec ústavní stížností napadeného rozhodnutí - na které jako správné Ústavní soud pro stručnost odkazuje - dodává, že tzv. příprava na budoucí povolání je studium navazující na vzdělávací proces základní školy (zahrnující v sobě učivo základní školy). Proto, zohledňuje-li se pro účely důchodového pojištění toliko vzdělávací proces na základní vzdělání navazující (když jde právě o obsah vzdělání), nemůže být za přípravu na budoucí povolání považováno studium deváté třídy základní školy, byť v případě stěžovatelky nebylo absolvování deváté třídy základní školy povinné. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu