Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1/ Soni Liberské a 2/ Barbory Liberské, obou zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Praha 4, Otakarova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012 č. j. 30 Cdo 1973/2012-204, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 1 Co 223/2011-163 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2011 č. j. 11 C 33/2009-143, takto:
Podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se vykonatelnost rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2011 č. j. 11 C 33/2009-143 a Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 1 Co 223/2011-163 odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2012, se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a dále zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012 č. j. 30 Cdo 1973/2012-204. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. května 2011 č. j. 11 C 33/2009-143 výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná Zdravotnická záchranná služba Jihočeského kraje byla povinna omluvit se první stěžovatelce doporučeným dopisem ve znění uvedeným ve výroku a výrokem II.
zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit první stěžovatelce na náhradu nemajetkové újmy 3 000 000,- Kč. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna omluvit se druhé stěžovatelce doporučeným dopisem o obsahu uvedeným ve výroku, výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit druhé stěžovatelce na náhradu nemajetkové újmy 3 000 000,- Kč a rozhodl též o náhradě nákladů řízení. O odvolání stěžovatelek rozhodl Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011 č. j.
1 Co 223/2011-163 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatelek odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2012 č. j. 30 Cdo 1973/2012-204 jako nepřípustné.
Na základě usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 17. dubna 2012 č. j. 11 EXE 606/2012-16 byla nařízena exekuce podle rozsudků uvedených v záhlaví ve věci oprávněné Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje proti povinné prvé stěžovatelce k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 38 004,- Kč s příslušenstvím, tj. nákladů právního zastoupení v exekučním řízení ve výši 9 744,- Kč, jakož i nákladů exekuce. Následně byla exekučním příkazem ze dne 4. května 2012 č. j. 017 EX 264/12-17 vydaným soudním exekutorem Mgr. Martinou Douchovou, Exekutorský úřad Tábor, nařízena exekuce prodejem nemovitostí ve výlučném vlastnictví prvé stěžovatelky v k. ú. Choustník v celkové výši 74 033,- Kč.
Stěžovatelka v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 28. ledna 2013 navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout třetím osobám. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
a
IV. ÚS 2117/09 , na které stěžovatelky odkázaly. Své výtky adresovaly stěžovatelky rovněž osobě soudce soudu prvního stupně, který podle jejich názoru rozhodoval v době, kdy se dopouštěl činnosti, pro kterou později rezignoval na funkci soudce. Ústavní soud doručil ústavní stížnost ve věci rozhodujícím soudům, aby se mohly k podané ústavní stížnosti vyjádřit (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 8. dubna 2013 uvedl, že rozsudek krajského soudu byl jako věcně správný potvrzen vrchním soudem a k námitkám směřujícím do procesních pochybení odvolacího soudu se nepřísluší krajskému soudu vyjadřovat.
Pokud stěžovatelky namítají, že o věci u soudu prvního stupně snad rozhodoval vyloučený soudce, krajský soud poukazuje na to, že jednání, jehož se měl pověřený soudce následně dopustit, nebylo v žádné souvislosti s projednávanou věcí. Proti soudci, jehož soudcovský mandát skončil v září roku 2011, je vedeno trestní stíhání, které nebylo dosud pravomocně skončeno. Závěrem svého vyjádření krajský soud navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla odmítnuta případně zamítnuta. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 8.
ledna 2013, pokud jde o obsah námitek stěžovatelek, odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to jak ohledně hmotněprávních otázek, tak i vytýkaného procesního postupu v rozsudku též výslovně uvedeného a zdůvodněného. Nad tento rámec vrchní soud připomenul, že byl-li provedeným dokazováním v rozsudku popsaným shledán konkrétní medicínský postup lékaře MUDr. Krajčiho při ošetřování Milana Špingla v noci z 25. března na 26. března 2006 lege artis, pak námitka stěžovatelek, že v té době neměl odbornou způsobilost v oboru urgentní medicíny, nelze pokládat z tohoto důvodu za relevantní.
Pokud jde o osobu soudce soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval, pak stěžovatelky zřejmě jeho vyloučení v průběhu odvolacího řízení ani nenamítaly a jimi nyní uváděný důvod ani nezakládal jeho vyloučení podle ustanovení § 14 o. s. ř. Vrchní soud má za to, že rozsudkem odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavou zaručených práv stěžovatelek. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 21. prosince 2012 odkázal na obsah odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, na který se i odvolal. Podle názoru Nejvyššího soudu tímto napadeným rozhodnutím nebylo do ústavně zaručených práv stěžovatelek zasaženo.
Ústavní soud podaná vyjádření doručil dne 23. dubna 2013 na vědomí právnímu zástupci stěžovatelek. Replika k vyjádřením nebyla stěžovatelkami podána. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.
83 Ústavy).
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř.
nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelek, neshledal. Ze soudního spisu i napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Lze konstatovat, že stěžovatelky v ústavní stížnosti opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelek při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovatelkám byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájily. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
Ve výkladu aplikovaných právních předpisů pak Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelky nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Pokud se námitky stěžovatelek vztahují k osobě soudce rozhodujícího u soudu prvního stupně, Ústavní soud z odvolání založeném v soudním spisu pod číslem listu 151 až 156 a z dovolání založeném pod číslem listu 173 až 178 ověřil, že stěžovatelky tuto námitku v průběhu soudního řízení neuplatnily a vznesly ji až v ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelky měly možnost tuto námitku vznést v průběhu celého řízení. Pokud tak neučinily, ač měly k takovému postupu příležitost, a tento argument používají až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09 ,
I. ÚS 2545/08 a
II. ÚS 1132/09 dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatelek, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04
(N 39/36 SbNU 427) in http://nalus.usoud.cz]. Pokud soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu a jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů, nelze za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, které je řádně odůvodněno, a to ani rozhodnutí odvolacího soudu, kdy odvolací soud převezme skutkové závěry učiněné ve věci soudem prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (rozhodnutí ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18.
ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 a ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (rozhodnutí ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19.
února 1998, stížnost č. 20124/92). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (rozhodnutí ve věci Novák proti České republice ze dne 8. července 2003, stížnost č. 43791/98). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (rozhodnutí ve věci Perez proti Francii ze dne 12.
února 2004, stížnost č. 47287/99).
K námitce vznesené stěžovatelkami, konkrétně, že odvolací soud znemožnil právnímu zástupci stěžovatelek, aby je mohl zastupovat při jednání před odvolacím soudem dne 8. listopadu 2011, Ústavní soud ověřil, že u čísla listu 161 soudního spisu je založena omluva právního zástupce stěžovatelek datovaná dnem 8. listopadu 2011, ve které právní zástupce z důvodu pracovní neschopnosti žádá o odročení odvolacího jednání. Odvolací soud se pak s touto námitkou vypořádal ve svém rozsudku napadeném ústavní stížností, ve kterém uvedl, že právní zástupce o odročení jednání požádal nikoli před zahájením jednání, nýbrž na jeho konci, tedy před vyhlášením rozhodnutí, proto již nebylo možné této žádosti vyhovět (srov. číslo listu 160 a 164 soudního spisu).
Z uvedených důvodů nelze ani tuto námitku stěžovatelek považovat za oprávněnou. Uvedené závěry nejsou v rozporu ani s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatelky v ústavní stížnosti odkázaly, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají. Stěžovatelkám se nezdařilo doložit porušení jejich ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 23. července 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu