Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. S., t.č. Věznice Jiřice, právně zastoupeného Mgr. Simonou Hendrichovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Karla Tomana 42/14, směřující proti usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. srpna 2012, č.j. 1 T 129/2009-1052, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2012, č.j. 11 To 373/2012-1077, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Okresní soud v Hradci Králové zamítl žádost stěžovatele na povolení obnovy řízení, ukončené rozsudkem ze dne 30. června 2010, č.j. 1 T 129/2009-789, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2010, č.j. 11 To 388/2010-813. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením stížnost zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že sice jeho původní návrh odkazoval na nesprávné právní předpisy, což ovšem bylo dáno tím, že stěžovateli byl ustanoven obhájce teprve den před konáním veřejného zasedání. Stěžovatel uvedl, že soudy se nevypořádaly s tvrzením stěžovatele o skutečné výši škody, kterou prokazoval aktuálním výpisem ze zablokovaného účtu, domáhal se rovněž posouzení škody podle skutečné hodnoty a nikoliv z dohodnuté částky, a to odkazem na reálnou hodnotu notebooku. Ani nalézací ani odvolací soud však provedené důkazy nezhodnotily odpovídajícím způsobem, čímž stěžovatele zkrátily v jeho právech.
Rozhodnutí nejsou jasná a logická, obsahují vnitřní rozpory a není z nich patrné, jak se soudy vypořádaly s námitkami stěžovatele. Odvolací soud ve svévoli pokračoval dezinterpretací stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu, kterou zrekapituloval v podobě, jak podána nebyla. Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu k problematice opomenutých důkazů ( sp. zn. I. ÚS 113/02 ) a k povinnosti soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo ( sp. zn. IV. ÚS 563/03 ; sp. zn. I.
ÚS 301/02 ; sp. zn. I. ÚS 593/04 a sp. zn. III. ÚS 961/09 ), a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 129/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu se podává, že stěžovatel byl shledán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odstavců 1 a 3 písmeno b) trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu, a trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odstavce 1 písmene a) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců; k trestu propadnutí věci, a současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným částku přesahující 500.000,- Kč; se zbytkem byli poškození odkázáni na civilní řízení. Krajský soud následné odvolání zamítl. Krátce po rozhodnutí odvolacího soudu podal (27. prosince 2010) stěžovatel návrh na obnovu řízení (č.l. 822). V něm namítl nesouhlas s rozhodnutím, konstatoval svůj zdravotní stav a navrhl provést důkazy dříve neprovedené. Dne 23. června 2011 podal stěžovatel žádost o prodloužení lhůty k předložení důkazů (č.l. 849);
29. července 2011 bylo doručeno doplnění žádosti, v níž stěžovatel navrhl zjištění zůstatku účtu pro správné vyčíslení škody (č.l. 863 a násl.). Dne 22. listopadu 2011 proběhlo veřejné zasedání, na němž stěžovatel, právně zastoupen, specifikoval svoje návrhy (č.l. 877 a násl.), přičemž jednání bylo odročeno na neurčito. Na č.l. 880 je založena žádost právní zástupkyně stěžovatele ze dne 9. ledna 2012, o prodloužení lhůty ke specifikaci důkazů; dne 23. ledna 2012 byly soudu předloženy návrhy na dokazování (č.l.
884), doplněné dne 1. února 2012 (č.l. 888). Následné jednání ze dne 16. února 2012 bylo k žádosti stěžovatele odročeno (č.l. 893). Na veřejném zasedání dne 23. dubna 2012 byly provedeny navržené důkazy, jednání bylo odročeno na 29. května 2012 (č.l. 922). Následně byl slyšen svědek a jednání bylo opět odročeno na neurčito (č.l. 1022). Dne 21. srpna 2012 vydal Okresní soud v Hradci Králové usnesení, které stěžovatel bezprostředně napadl stížností do protokolu (č.l. 1049), a následně (dne 1. října 2012) odůvodnil (č.l.
1066). Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení.
První fáze řízení probíhala před Okresním soudem v Hradci Králové, přičemž soud, ačkoliv provedl stěžovatelem navržené důkazy, dospěl k závěru, s nímž stěžovatel nebyl spokojen, a proto takové rozhodnutí napadl stížností. Krajský soud v Hradci Králové ke stížnosti přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně podrobně a své závěry řádně odůvodnil. Jak soud prvého stupně, tak i soud stížnostní opakovaně stěžovatele informovaly o nezbytných předpokladech pro nařízení obnovy řízení a v čem má spočívat novost nově zjištěných skutečností. Z napadených rozhodnutí je patrné, že ani v projednávaném případě obecné soudy neshledaly novost a význam důvodů, na nichž návrh na povolení obnovy řízení založil. Jak uvedl již Okresní soud v Hradci Králové, stěžovatel se v řízení ve věci samé k trestné činnosti doznal, a její spáchání mu bylo prokázáno. Důkazy provedené v řízení o obnově řízení nebyly způsobilé přivodit změnu původního rozhodnutí, a proto nebyla obnova povolena.
Pokud se týká stěžovatelem uvedeného nesouladu mezi jeho stížností proti rozhodnutí okresního soudu a popisem této stížnosti v napadeném usnesení krajského soudu, konstatuje Ústavní soud, že napadené usnesení krajského soudu obsahuje, na č.l. 1079 (třetí strana rozhodnutí), v posledním odstavci větu "Není pravda, že ignoruje soudní rozhodnutí, ale je přesvědčen, že ne vždy vše bylo v souladu se zákonem a tudíž všechna soudní jednání mají negativní vliv na jeho psychiku.", která nemá původ ve stížnosti stěžovatele. Mimo této, zjevně omylem uvedené věty, však napadené usnesení přesně rekapituluje průběh řízení před soudem prvého stupně a reaguje na skutečný obsah stížnosti.
Právo na soudní ochranu, jak je zakotveno v Listině i Úmluvě, poskytuje každému účastníku řízení záruky, že o jeho návrzích bude rozhodovat příslušný zákonný soud, způsobem, který je dán procesními předpisy a jeho rozhodnutí musí být v souladu s právním pořádkem. Stěžovatel předložil návrh na nařízení obnovy řízení ve své věci, neboť se domníval, že se jedná o nové okolnosti, které, pokud by byly známy v době vydání odsuzujícího rozsudku, respektive i v době řízení o opravných prostředcích, vedly by ke změně závěrečného výroku. V právě projednávaném řízení však příslušné soudy neshledaly význam a novost, způsobilou znovu projednání pravomocně ukončené trestní věci stěžovatele. Dle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, respektive dle čl. 2 odstavce 2 Listiny, je možné státní moc uplatňovat jen v mezích daných zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatelem požadované rozhodnutí však toto podmínku nemůže splňovat.
Za daného stavu věci Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k tvrzenému zásahu do základních práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Jak je ze spisového materiálu, jakož i z napadených rozhodnutí patrné, pokud dospěly obecné soudy k závěru o nedůvodnosti návrhu na obnovu řízení, nelze jejich závěru o absenci nových informací nic vytknout.
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu