Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Zdeňka Kühna a Milana Hulmáka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele město O., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, č. j. 22 Cdo 3394/2023-302, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2023, č. j. 56 Co 78/2023-275, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a a) Dalibora Hoffmeistera a b) Antónie Hoffmeisterové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Podstata řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, spočívala v tom, zda pozemky, které užívali vedlejší účastníci (tato okolnost byla mezi účastníky nesporná), vydrželi a takto k nim nabyli vlastnické právo.
2. Stěžovatel se ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy vlastnické právo a právo na soudní ochranu.
3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, obecné soudy rozhodovaly o určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům v katastrálním území Ostrov nad Ohří, o celkové velikosti 1 333 m2. Vedlejší účastníci se žalobou domáhali určení, že jsou vlastníky těchto pozemků z titulu vydržení, jelikož se v dobré víře chopili jejich držby společně s jinými pozemky, které nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 26. 9. 1991. Již v této době byly sporné pozemky připlocené k pozemkům, převáděným na základě kupní smlouvy, a celá zahrada tak tvořila jednotný celek. Vedlejší účastníci byli o průběhu vlastnické hranice utvrzeni svou právní předchůdkyní a v tomto rozsahu byly pozemky právní předchůdkyní i vedlejšími účastníky řádně užívány, jako by jim opravdu patřily (např. sekání porostů, pečování o ovocný sad, řádné oplocení). Držba pozemků vedlejšími účastníky (resp. jejich právními předchůdci) trvala přes 30 let a stěžovatelem byli poprvé upozorněni na skutečnost, že pozemky nejsou v jejich vlastnictví, až v roce 2019, kdy je vyzval k vyklizení pozemků.
4. Okresní soud v Karlových Varech vyhověl žalobě vedlejších účastníků, když rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 16 C 355/2019-242, určil, že jsou vlastníky pozemků. V odůvodnění uvedl, že žalobci prokázali, že nabyli vlastnictví k nim ex lege vydržením ke dni 26. 9. 2001.
5. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil ústavní stížností napadaným rozsudkem.
6. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele dle § 237 o. s. ř. jako nepřípustné. Shledal totiž, že se krajský soud při posouzení právní otázky dobré víry vedlejších účastníků ani při námitce zpětného vydržení stěžovatele neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyjádřil se rovněž k námitce, že rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivé, nepředvídatelné a obsahovalo procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedl přitom, že k takové vadě může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, že je dovolání přípustné z jiného důvodu, uvedeného v § 237 o. s. ř. a spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci.
7. Podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí není pro vypořádání ústavní stížnosti nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
8. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku vydržení, když ignoroval jeho námitky ohledně narušení dobré víry vedlejších účastníků s ohledem na velikost sporných pozemků (37 % plochy pozemků skutečně zakoupených), jejich charakter (umístění v městské zástavbě) a rekonstrukci plotu, kdy vedlejší účastníci údajně museli zjistit obvodovou délku stran parcely. Namítá, že v takovémto případě "výjimky z výjimky", kdy jsou meze dobré víry značně rozšiřovány, je odůvodnění krajského soudu nedostatečné, stejně jako v oblastech nezohlednění otázky kvazititulu, pominutí vyloučení možnosti vydržení, s ohledem na časový úsek socialistického vlastnictví, a převody mezi lety 2007 - 2009. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká alibismus a formalistický přístup s ohledem na to, že by se procesními pochybeními krajského soudu zabýval jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné z jiného důvodu.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího a krajského soudu nicméně Ústavní soud, navzdory opačnému přesvědčení stěžovatele, v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud rovněž připomíná, že není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Jinými slovy, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Z ústavněprávního hlediska může být Ústavním soudem pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Polemika stěžovatele s napadenými rozhodnutími se i přesto týká zásadně právě přehodnocování skutkových zjištění a jejich následného právního posouzení, které však obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu uskutečnily dostatečným a ústavně konformním způsobem. Velikost, charakter i nové oplocení pozemku totiž ve vztahu k dobré víře vedlejších účastníků zohlednil jak krajský soud (srov. rozsudek, bod 16), tak i Nejvyšší soud (srov. usnesení, bod 16). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je evidentní, že se námitkami dostatečně zabývaly a napadená rozhodnutí jsou argumentačně přesvědčivá a pečlivá. Nejedná se proto o rozhodnutí, která by byla nepřiléhavá či jakkoliv jinak excesivní, a proto skutečnost, že svými námitkami stěžovatel obecné soudy nepřesvědčil ohledně narušení dobré víry vedlejších účastníků, a to ani vzhledem ke "zpětnému vydržení", není možné Ústavním soudem znovu posuzovat. Pokud by tak totiž Ústavní soud činil, protivil by se shora naznačenému postavení v ústavním systému, neboť by fakticky přehodnocoval skutkové a právní závěry, ke kterým dospěly obecné soudy.
12. K dalším, podle názoru stěžovatele pominutým, námitkám socialistického vlastnictví a převodů pozemků mezi lety 2007-2009, lze pouze uvést, že se jedná o otázky pro posouzení případu nadbytečné a bez potenciálu změnit výsledek rozhodnutí. Vydržení je totiž v tomto případě primárně dovozováno z držby v letech 1991 až 2001 (srov. rozsudek krajského soudu, bod 1), tedy jak socialistické období, které by potenciálně znemožňovalo vydržení, tak i smlouvy se společností Mangel s. r. o. v roce 2007 a 2009 jsou pro dané období nerozhodné (srov. rozsudek krajského soudu, bod 17).
13. V otázce kvazititulu (resp. pominutí této otázky) se stěžovatel dovolává nálezu zdejšího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14 , ve kterém je ale přímo uvedeno, že o oprávněnou držbu se jedná, "jestliže je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří. Z povahy věci vyplývá, že dobrá víra vzniká na základě nějaké skutečnosti či titulu, z něhož vyplývá možnost či pravděpodobnost, že držitel je vlastníkem věci. Právní nauka i judikatura zastávají názor, že dobrá víra může vzniknout i na základě tzv. putativního úkonu, tj. úkonu domnělého, omylem pokládaného za platný" (bod 29). Jak se však podává z obsahu napadených rozhodnutí, v nyní posuzované věci byla kvazititulem, na základě kterého měli vedlejší účastníci za to, že jim pozemky náleží, samotná kupní smlouva z roku 1991, převádějící pozemky v jejich vlastnictví, vůči níž (resp. jejímu obsahu a rozsahu) byli vedlejší účastníci v omluvitelném omylu, a to s ohledem na další skutečnosti (např. utvrzení právní předchůdkyní o průběhu vlastnické hranice, připlocení sporných pozemků k pozemkům převáděným, dlouhodobost držby trvající přes 30 let, funkční celek pozemků, z nichž sporné pozemky představují 37%). Jedná se tedy o skutečnosti, kterými se obecné soudy rozsáhle zabývaly a nelze proto ani tuto otázku považovat za pominutou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu, bod 16).
14. K námitce směřované vůči Nejvyššímu soudu Ústavní soud pouze dodává, že jeho rozhodnutí je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za přepjatě formalistické či alibistické. Nejvyšší soud totiž vysvětlil, že rozhodnutí krajského soudu, jako soudu odvolacího, nepovažuje za překvapivé, a i v případě, že by překvapivé bylo, tak by založilo pouze vadu řízení, ke které by však mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Sám fakt, že Nejvyšší soud v některých případech dovozuje možnost založení přípustnosti dovolání na pochybeních, která by mohla být důvodem pro podání ústavní stížnosti, přitom ještě neznamená, že se jedná o právě tento případ. Rovněž z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem je totiž stěžovatelem tvrzená námitka překvapivosti rozhodnutí zjevně nedůvodná a plně akceptuje názor Nejvyššího soudu, jak jej uvedl ve svém rozhodnutí (srov. usnesení, bod 26).
15. S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu