Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky D. K., právně zastoupené advokátkou JUDr. Klárou Slámovou, Urbánkova 3360, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2006, č.j. 15 P 148/2004-989, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, č.j. 35 Co 358/2006-1136, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že obecné soudy ve svých dřívějších rozsudcích svěřily výchovu nezletilého Pavla na dobu rozvodu a po rozvodu manželství do výchovy matky a otci stanovily výživné a upravily jeho styk s nezletilým. Otec odmítl syna matce předat a svými návrhy k soudu se pokoušel uvést do souladu stav faktický se stavem právním. Otec nerespektoval rozhodnutí soudu, stěžovatelku v minulosti dvakrát fyzicky napadl a je tedy zjevné, že není osobou, jež by byla schopna zajistit řádnou výchovu nezletilého, neboť jeho chování vykazuje znaky protiprávnosti a nezodpovědnosti.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti odmítl vydat nezletilého i přes písemnou výzvu matky ze dne 3. 5. 2005. Protiprávní stav nepomohli zvrátit ani úředníci příslušných institucí, a to přesto, že povinností orgánů bylo vymoci rozhodnutí soudu. Ke vztahu obou dětí k rodičům znalci konstatovali, že u nich přetrvává preference toho z rodičů, v jehož péči dítě je, což je běžná reakce a normální stav v situaci, kdy dítě není v současné péči nespokojené, nebo kdy s ním není špatně zacházeno. Faktický vztah mají obě děti k oběma rodičům dobrý.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že Městský soud v Praze rozhodoval bez její přítomnosti, což matka považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Není přípustné, aby soud, který má poskytovat ochranu právům - tedy zejména právu matky na výchovu a péči nezletilého, která byla určena předchozím rozsudkem, toto právo matky popřel legalizací protiprávního stavu. Je jednou ze zásad procesu, že nikdo nemůže mít prospěch z porušení právní povinnosti. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl.
36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i z čl. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Zde je však třeba poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím soudu upraveny. Jedná se o velmi citlivé předivo rodinných vztahů, resp. úpravu vztahů mezi rodiči a dětmi. Jakékoli zásahy zvenčí, tedy ze strany státních orgánů, jsou ve svém instrumentariu značně omezeny, což vyplývá již ze samotné povahy státní moci. O to více je třeba apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o výchově a styku s dětmi přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu.
Je zcela pochopitelné, že stěžovatelka - matka, trvala na výkonu původního soudního rozhodnutí, které jí přiřklo syna Pavla do výchovy. Na druhou stranu je otázkou, zda za současného stavu věci, kdy syn již žije s otcem několik let, by bylo pro něj vhodné, aby byl tento vykořeněn ze všech dosavadních společenských vztahů a svěřen do výchovy matce. Právě na tuto skutečnost se snažil poukázat soud prvního stupně v napadeném rozsudku a kterou stěžovatelka ve svém návrhu považovala za absurdní. Je zcela zřejmé, že otec nerespektováním rozsudku obecného soudu pochybil, ovšem tato skutečnost by měla mít dopad především na něj a nikoli na syna Pavla, jenž se ke změně výchovného prostředí staví zdrženlivě.
Stejně tak z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu vyplývá, že se k této změně staví negativně i provedené znalecké posudky. Na závěry obecných soudů je tak třeba nahlížet především z úhlu pohledu zájmů dítěte, jež by mohlo být změnou již vytvořených společenských vazeb silně dotčeno.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy ústavně konformním způsobem ve svých rozsudcích zdůvodnily změnu právního názoru s tím, že upřednostnily zájmy dítěte před právem matky na výkon rozsudku. Z napadených rozsudků je zřejmé, z jaké faktické a právní situace soudy vyšly, jakými právními ustanoveními se řídily a také k jakým závěrům dospěly. Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). K takové situaci však v předmětném případě nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2007
Miloslav Výborný předseda senátu