Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Kučerové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem Palackého nám. 62, Polička, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 sp. zn. 30 Co 295/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. března 2012 sp. zn. 26 C 48/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dle tvrzení stěžovatelky obecné soudy nesprávně právně posoudily její věc, v důsledku toho rozhodly v neprospěch stěžovatelky a žalobu zamítly pro prekluzi práva na náhradu škody. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry obecných soudů, že nárok měl být uplatněn podle zrušeného ustanovení § 374 odst. 1 tr. řádu a tvrdila, že na její případ nedopadá zrušená právní úprava (ustanovení § 31 zák. č. 58/1969 Sb.). Dle jejího tvrzení měla být žaloba posouzena dle ustanovení § 32 zák. č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že žalobu podala řádně v tříleté promlčecí době.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla Ústavním soudem zrušena, neboť obecné soudy v řízení porušily její základní práva a dospěly k nespravedlivému rozhodnutí v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998. Podle § 36 tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem, se řídí dosavadními předpisy.
Předcházející právní úprava zákon č. 58/1969 Sb., nabyl účinnosti dne 5. 7. 1969. Dle přechodných ustanovení v § 27 odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem.
Dle § 374 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb, trestní řád, uplatnění nároku na odškodnění za vazbu nebo trest zaniká, nepožádá-li oprávněná osoba o přiznání nároku Ministerstvo spravedlnosti nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, které je základem nároku, a tam, kde takové rozhodnutí nepřichází v úvahu, nejpozději do jednoho roku od propuštění z trestu. Odst. 2 téhož ustanovení, nepřizná-li Ministerstvo spravedlnosti náhradu do tří měsíců od uplatnění nároku nebo není-li oprávněná osoba s přiznanou výší odškodnění spokojena, může svůj nárok uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala náhrady škody 5 miliónů Kč na věcech, které přešly na stát v důsledku uloženého trestu propadnutí majetku. Jaroslav Martinovský (otec stěžovatelky) byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách dne 31. 1. 1962 (3 T 5/62), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 1962 (2 To 116/62). Jaroslav Martinovský byl zproštěn obžaloby rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2008 (4 Tz 103/2007) a rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne 31. l. 2008. Obecné soudy konstatovaly, že nárok stěžovatelky je založen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 (4 Tz 103/2007) a rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne 31. l. 2008. Od právní moci rozhodnutí začínala běžet prekluzivní doba jeden rok pro uplatnění nároku na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti. Lhůta skončila marným uplynutím dnem 31. 1. 2009. Pokud stěžovatelka podání předala k poštovní přepravě dne 4.
3. 2011, nárok zanikl neuplatněním dle ustanovení § 374 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětlil, která právní úprava dopadá na věc stěžovatelky (č. l. 3 - 4). Došel-li tedy odvolací soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky nebylo prokazatelné a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanoveními § 157, § 169 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jejímu odvolání, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky pro prekluzi. V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Obecné soudy postupovaly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 21. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2242/2004.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka shodně jako v předchozích uplatněných opravných prostředcích polemizovala s rozhodnutími obecných soudů. Nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za této situace nelze napadené rozhodnutí považovat za protizákonné, natožpak rozporné s ústavními předpisy.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2013
Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu