Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České dráhy, a. s., sídlem nábřeží L. Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 23 Cdo 2641/2023-1030, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ŠKODA TRANSPORTATION a. s., sídlem Emila Škody 2922/1, Plzeň, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 21 Cm 32/2018 Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 21 Cm 32/2018-629, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2019 č. j. 21 Cm 32/2018-635, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. Rsp 1327/12. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 4 Cmo 192/2019-795 rozsudek městského soudu potvrdil. Soudy došly k závěru, že nebyl naplněn žádný z uplatněných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), c), d), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
3. Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu a rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Závěr o nemožnosti soudního přezkumu rozhodčího nálezu ohledně (ne)podjatosti rozhodce je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Pokud věc projedná vyloučený rozhodce, je to důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Ostatní námitky stěžovatelky neshledal Nejvyšší soud důvodnými.
4. Městský soud poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, opětovně žalobu na zrušení rozhodčího nálezu rozsudkem ze dne 18. 10. 2022 č. j. 21 Cm 32/2018-934 zamítl. Vrchní soud toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 21. 3. 2023 č. j. 4 Cmo 3/2023-989 potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že otázku týkající se posuzování, zda v předmětném rozhodčím řízení existovaly důvody k pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, nelze považovat za otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Dosavadní judikatura formulovala kritéria, podle nichž se má otázka (ne)podjatosti rozhodce posuzovat. Závěr vrchního soudu není v rozporu se závěry této judikatury. Ohledně zbývajících námitek stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že pokud ve svém předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že určité námitky stěžovatelky nezakládají přípustnost dovolání, nemohl se jimi meritorně zabývat. Přípustnost opravného prostředku je nezbytným předpokladem pro meritorní řešení věci. Stěžovatelka navíc v dovolání proti rozsudku vrchního soudu napadá závěry předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.
5. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud (stejně jako městský soud a vrchní soud) zcela vyhnul věcné podstatě žalobních námitek a nevypořádal se s žalobní argumentací stěžovatelky. Nejvyšší soud ve vztahu k některým námitkám stěžovatelky vyložil právní úpravu z hlediska dopadu do postavení stran rozhodčího řízení způsobem, který zcela vybočuje z mezí právního řádu.
6. Stěžovatelka v řízení před soudy namítala podjatost rozhodce. Nejvyšší soud se stejně jako městský soud a vrchní soud zaměřil na ryze formalistické posouzení ekonomické závislosti mezi advokátní kanceláří rozhodce a znaleckým úřadem, který zpracoval znalecký posudek, použitý jako důkaz v rozhodčím řízení. Tyto úvahy se však míjely s podstatou žalobních námitek stěžovatelky.
7. Stěžovatelka v řízení před soudy argumentovala také tím, že v rozhodčím nálezu absentovalo odůvodnění, proč měla stěžovatelka povinnost inflační dodatek uzavřít a jak rozhodčí soud dospěl k výši inflačního navýšení kupní ceny. Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí uvedl, že soud není oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález věcně. Stěžovatelka však namítala, že rozhodčí nález neobsahuje žádné odůvodnění.
8. K stěžovatelčině námitce, že se rozhodčí soud opomněl zabývat celou řadou důkazů, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodčí soud již dříve rozhodl o podobně žádosti stěžovatelky. Zcela však pominul podstatu argumentu stěžovatelky, že rozhodčí soud o žádosti stěžovatelky vůbec nerozhodl a důkazní návrh opomněl. Soudy nemohou nahrazovat chybějící odůvodnění rozhodčího soudu.
9. Rozhodčím soudem nebylo stěžovatelce poskytnuto poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Soudy nesprávně dovodily, že důvody pro poučení nebyly dány. Informace o poučení v rozhodčím řízení (obsažená v usnesení a nálezu rozhodčího soudu) je nesprávná. Soudy se podle stěžovatelky opět vyhnuly věcnému vypořádání námitek stěžovatelky.
10. Rozhodčí soud podle stěžovatelky překročil meze rozhodčí doložky. Soudy se však její argumentací, že rozhodčí soud svým rozhodnutím vytvořil nový právní vztah (dodatek ke smlouvě) v situaci, kdy to rozhodčí doložka ani platný právní řád nepřipouštěly, nezabývaly. Příslušná inflační doložka v kupní smlouvě totiž stanovovala pro smluvní strany pouze možnost uzavření inflačního dodatku, nikoli povinnost. Protože kupní smlouva neobsahovala žádný základ pro to, aby se mohla vedlejší účastnice domáhat uzavření inflačního dodatku, nemohla na takto vymezený nárok dopadat ani příslušná rozhodčí doložka.
11. Stěžovatelka v řízeních před obecnými soudy namítala, že rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců. Soudy však k tomu pouze uvedly, že rozhodčí nález byl řádně usnesen, protože byl podepsán dvěma členy senátu. Tento závěr vyplývá i z protokolu o hlasování. Ten však odmítly zpřístupnit.
12. Podle stěžovatelky rozhodčí nález odsuzuje k plnění, které je podle tuzemského práva nedovolené. Na to soudy zareagovaly pouze formalisticky tak, že peněžité plnění jako takové není právem zakázaným plněním. Nedovolenost však podle stěžovatelky nespočívá v charakteru plnění, ale v tom, že samotné nahrazení projevu vůle k uzavření dodatku představuje kogentními předpisy veřejného práva zakázanou podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. K podané ústavní stížnosti se vyjádřila vedlejší účastnice. Upozorňuje, že ústavní stížnost směřuje pouze proti v pořadí druhému usnesení Nejvyššího soudu, nikoli proti jiným rozhodnutím. Upozorňuje, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže svévolně rozšiřovat ústavní stížnost na jiné orgány a rušit jejich rozhodnutí. Z ústavní stížnosti je tak podstatná pouze ta argumentace, která se týká napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka však, vyjma části stížnosti, týkající se problematiky tvrzené podjatosti rozhodce, směřuje svou kritiku proti v pořadí prvnímu (kasačnímu) rozhodnutí Nejvyššího soudu. Kritika stěžovatelky vůči tomuto rozhodnutí je tedy irelevantní.
15. K námitce podjatosti rozhodce vedlejší účastnice uvádí, že se stěžovatelčina námitka míjela se skutkovými závěry soudů, Nejvyšší soud se jí i přesto zabýval. Věc řešil nejen z pohledu ekonomické závislosti, ale i ve světle obecných závěrů judikatury Nejvyššího soudu. V dovolání navíc stěžovatelka nenamítala, že by se obecné soudy nevypořádaly s argumenty, které uvádí v ústavní stížnosti.
16. K ostatním stížnostním důvodům vedlejší účastnice shrnuje, že jde o kritiku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a stěžovatelka nijak nenapadá závěry druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. V dovolání chybělo vymezení právních otázek řešených vrchním soudem, proti kterým by stěžovatelka brojila. Stěžovatelka se v dovolání nevymezila proti rozhodnutí vrchního soudu. Nejvyšší soud tedy došel ke správnému závěru, že stěžovatelčiny námitky uplatněné v dovolání nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka navíc pouze opakuje to, co tvrdila ve svých předchozích podáních a ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. V další části vyjádření se pak vedlejší účastnice podrobně zaměřuje na jednotlivé body ústavní stížnosti.
17. Stěžovatelka k vyjádření vedlejšího účastníka uvádí, že ústavní stížností napadá konkrétní závěry Nejvyššího soudu. Na tom nic nemění skutečnost, že ty jsou v napadeném rozhodnutí obsaženy ve formě odkazu na odůvodnění předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí však stěžovatelka napadnout nemohla. Stěžovatelka se dále podrobně vyjadřuje k argumentům vedlejší účastnice k jednotlivým bodům ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
19. V úvodu je třeba dát stěžovatelce za pravdu, že ústavní stížností nemohla napadnout předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu a ústavní stížnost by byla ve vztahu k němu nepřípustná. Kasačním rozhodnutím se totiž řízení nekončí, účastníkům se v rámci pokračujícího řízení znovu otevírá prostor k ochraně jejich práv. Nejde tedy o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Výjimečné připuštění ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím, jež Ústavní soud učinil v nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb., srov. zejm. bod 30) se týká uplatnění námitek směřujících k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. ve vztahu k posouzení včasnosti či přípustnosti dovolání k Nejvyššímu soudu), tedy námitek směřujících vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí (srov. body 28 až 30 citovaného nálezu). Tak tomu ale není v případě, kdy jsou ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazují soudy nižšího stupně v dalším řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1091/19 (N 136/95 SbNU 158), body 27, 28]. V takovém případě lze účinnou ochranu základních práv a svobod dosáhnout i zrušením pouze navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že v případě kolize bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném, kasačním rozhodnutí (nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 a nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 , body 27 až 28, z posledních nálezů Ústavního soudu srov. nález ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 854/23 , bod 46). Pokud tedy Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že nemá důvod se odchýlit od závěrů obsažených ve svém kasačním rozhodnutí, Ústavní soud, aniž by překračoval petit ústavní stížnosti, musí vzít v potaz i námitky stěžovatelky vztahující se k tomuto kasačnímu rozhodnutí.
20. Těžiště ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelky týkající se nedostatečného vypořádání jejích námitek obecnými soudy, zejm. Nejvyšším soudem. V ústavní stížnosti pak znovu rozsáhle opakuje argumenty vznesené před obecnými soudy.
21. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými. Tomu je však třeba zároveň rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 (N 224/39 SbNU 369), ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05 (N 108/41 SbNU 349)]. To zejm. v situacích argumentačně rozsáhlých podání účastníků řízení, jako tomu bylo v tomto případě.
22. Úkolem Ústavního soudu je proto podle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nálezy ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303)]. Tu však v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.
23. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení podrobně zabýval námitkou stěžovatelky vztahující se k posuzování podjatosti rozhodce, přičemž odkázal na svou dosavadní judikaturu k této otázce. Uvedl, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že společnosti, v nichž působil rozhodce a znalecký ústav, náležely do stejného podnikatelského seskupení. Prokázána byla pouze úzká profesní spolupráce. Podrobně se věnoval vztahu ekonomické závislosti rozhodce k vedlejší účastnici, pro niž znalecký ústav vypracoval znalecký posudek. Vztah ekonomické závislosti musí nabýt podle soudu určité intenzity. V odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval i na stěžovatelkou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu a osvětlil, proč tyto závěry nejsou na daný případ aplikovatelné. Advokátní kancelář, v níž rozhodce působil, účastníku rozhodčího řízení žádné služby neposkytovala. Nejvyšší soud tedy adekvátně reagoval na námitky stěžovatelky obsažené v dovolání (bod 11 až 26 dovolání) a posouzení této otázky nelze pokládat za ryze formalistické, jak uvádí stěžovatelka. Jak s odkazem na odbornou judikaturu správně konstatoval Nejvyšší soud, ne každá subjektivně chápaná absence nestrannosti objektivně zakládá důvod pro podjatost, a tedy pro vyloučení rozhodce.
24. Stěžovatelka v řízení před soudy namítala, že v rozhodčím nálezu chybělo odůvodnění, proč měla povinnost inflační dodatek uzavřít a jak rozhodčí soud dospěl k výši inflačního navýšení kupní ceny. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí uvedl, že soud není oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález věcně. Soudy se však tvrzením stěžovatelky v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a došly k závěru, že neodpovídá obsahu rozhodčího nálezu. Rozhodčí soud vycházel ze smlouvy, podle níž měly strany povinnost uzavřít dodatek ke smlouvě za předpokladu, že vedlejší účastnice předloží kalkulaci, která odpovídá míře inflace a sjednanému výpočtu. Pokud tedy uložil povinnost uzavřít dodatek ve znění, které navrhla vedlejší účastnice (tj. včetně výše inflačního zvýšení), pak proto, že došel k závěru, že navrhovaná částka odpovídá sjednanému postupu výpočtu. Polemika stěžovatelky pak tedy fakticky míří k věcnému přezkumu učiněných skutkových a právních závěrů rozhodčího soudu a neodpovídá tak rozsahu možného přezkumu soudy. Tak to ostatně soudy také osvětlily a ve svém kasačním rozhodnutí na to poukázal i Nejvyšší soud.
25. Stejně tak nelze přisvědčit argumentům stěžovatelky ohledně toho, že se soudy nezabývaly její námitkou opomenutých důkazů v řízení před rozhodčím soudem. Nejvyšší soud se v kasačním rozhodnutí touto námitkou stěžovatelky zabýval. Došel k závěru, že vrchní soud nepochybil, pokud nepovažoval námitku stěžovatelky za odůvodněnou. Rozhodčí soud již totiž rozhodoval o obdobném návrhu stěžovatelky, odůvodnění tohoto rozhodnutí mělo obecný dopad i na pozdější návrh. Městský soud i vrchní soud k tomu konstatovaly, že pokud se rozhodci nezabývaly podáním stěžovatelky, nepředstavuje to takovou procesní vadu, která by způsobila to, že stěžovatelce nebyla dána možnost věc před rozhodci náležitě projednat.
26. Soudy se rovněž nevyhnuly věcnému vypořádání námitky stěžovatelky, že jí nebylo v řízení před rozhodčím soudem poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem vrchního soudu, že pro poučení nebyly dány důvody. Žádná z dílčích věcí v napadeném rozhodčím nálezu není založena na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene. Vrchní soud k tomu doplnil, že případné uplatnění nároku na náhradu škody stěžovatelkou (kterým stěžovatelka argumentuje i v ústavní stížnosti) by vybočoval ze skutku popsaného žalobcem v podané protižalobě na zaplacení smluvní pokuty. Usnesení rozhodčího soudu nepravdivě odkazující na poučení není pro právní posouzení věci významné. Protože k poučení nebyl dán důvod, postup rozhodců ani soudů neomezil ústavně zaručená práva stěžovatelky.
27. Z rozhodnutí soudů je také zřejmé, proč shledaly námitky stěžovatelky týkající se překročení mezí inflační doložky irelevantními. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že závěr vrchního soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, podle níž § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů hovořící o "právech s těmito právy souvisejícími", má na mysli práva vzniklá mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána.
28. Stejně tak se soudy vyjádřily k argumentům stěžovatelky, že rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců. Soudy také vysvětlily, proč není možné provést jako důkaz protokoly o hlasování senátu, a to s hledem na neveřejnost jeho usnášení. Soudy tedy do protokolu pouze nahlédly. Protokol o hlasování osvědčuje obsah rozhodčího nálezu. Soudy tak měly za prokázané, že rozhodčí nález byl podepsán dvěma rozhodci a byl tedy usnesen většinou rozhodců.
29. Poslední námitka směřuje k tomu, že rozhodčí nález odsuzuje stěžovatelku k plnění, které je podle tuzemského práva nedovolené a soudy se s argumenty stěžovatelky opět nedostatečně vypořádaly. Soudy k tomu konstatovaly, že materiální posouzení souladu přiznaného plnění s pravidly veřejné podpory či zadávání veřejných zakázek, je ve vedeném řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepřípustné, a to z důvodu vybočení z rámce soudního přezkumu rozhodčího nálezu. Pojem plnění podle tuzemského práva nemožného či nedovoleného je interpretován soudní judikaturou úzce. Věcnou správnost rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat, neboť by to odporovalo povaze rozhodčího řízení.
30. Z výše uvedeného tedy zřetelně vyplývá, že soudy rozhodnutí podrobně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Obecné soudy podstatu stěžovatelčiných argumentů nijak nepominuly. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.). Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí reagoval na námitky stěžovatelky obsažené v dovolání a podrobně vysvětlil, proč shledal právní závěry vrchního soudu správnými. Stejně tak učinil i v ústavní stížností napadeném rozhodnutí.
31. Námitky stěžovatelky k závěrům učiněným obecnými soudy jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do "rozhodovací činnosti obecných soudů" [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.
32. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil tvrzené porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu