Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Oto Vorlíčka, zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. října 2012 č. j. 110 EC 42/2012-51, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 13. 12. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se s tvrzením porušení základních subjektivních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů [stěžovatel konkrétně odkazuje zejm. na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím přitom byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci - České kanceláři pojistitelů - částku 4.700,- Kč s příslušenstvím jako příspěvek na provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Soud totiž neuvěřil tvrzení stěžovatele, že okamžik odcizení vozidla koresponduje právě s dobou, kdy pojištění přestal hradit (alternativně k tomuto tvrzení stěžovatel uváděl, že vozidlo nebylo provozováno na veřejných komunikacích).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Ke stěžovatelově argumentaci - nad rámec toho, že předmětem ústavní stížnosti je toliko bagatelní částka - Ústavní soud uvádí, že sám stěžovatel se díky svému přístupu k odcizení vozidla (odcizení vozidla ohlásil se značným časovým odstupem) dostal do situace, kdy musel předmětnou částku uhradit. Skutečnost, že obecný soud neuvěřil následným stěžovatelovým tvrzením, se pak s ohledem na okolnosti případu ani Ústavnímu soudu nejeví nespravedlivá.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 8. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu