Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelek J. J. a Ing. Š. H., obě zastoupeny JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem, Jugoslávská 112/23, Krásná Lípa, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 č. j. 29 Cdo 771/2009-119, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 61 Co 519/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 8. 2008 č. j. 41 C 294/2007-58, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních. Ústavní soud tedy přezkoumal z právě uvedeného hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
I podle názoru Ústavního soudu jsou totiž stěžovatelky povinny plnit vedlejšímu účastníkovi jím žalovanou a soudy rovněž přiznanou částku. Velká část argumentace stěžovatelek obsažená v ústavní stížnosti nereflektuje, že mezi shora zmiňovanými právními předchůdci byla uzavřena innominátní smlouva (přitom ostatně celá úprava vztahů, jež mezi sebou právní předchůdce stěžovatelek a právní předchůdce vedlejšího účastníka uzavřeli, byla poněkud specifická), nelze na ni tedy bez dalšího uplatňovat nároky stanovené ať už obchodněprávní či občanskoprávní úpravou jednotlivých smluvních (závazkových) typů.
Nadto krajský soud své rozhodnutí postavil na odpovědnosti smluvní, nikoliv na odpovědnosti za škodu (jak to učinil soud prvostupňový), což plně odpovídá původnímu žalobnímu žádání vedlejšího účastníka. Proto i procesní stránka právě projednávané věci nevykazuje podle Ústavního soudu diskrepanci ústavněprávní dimenze, a to ani co se týká dovolacího řízení, neboť i ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bylo aplikováno akceptovatelným způsobem ve smyslu nálezu Ústavního soudu z 21. 2. 2012 sp. zn. Pl.
ÚS 29/11 ve spojení s nálezem Ústavního soudu z 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11
(zejména odst. 25 až 28). Věc naopak působí i podle Ústavního soudu spíše tak, že stěžovatelky výrazně akcentují poněkud nedůsledně upravené právní vztahy mezi právními předchůdci (respektive dílčí nedostatky v soudních rozhodnutích), aniž by se ovšem přesvědčivým způsobem pokusily argumentačně vypořádat s nárokem vedlejšího účastníka, který je evidentně legitimní. Ostatně jak plyne i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu, způsob vypořádání, jehož se vedlejší účastník domáhá, byl v dané obchodní společnosti, z jejíž existence celý spor vyvěrá, zcela běžný a odpovídal původnímu záměru všech tehdy zúčastněných.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu