Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti T., a.s., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 1999, č.j. 23 Cdo 1798/99-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 1999, č.j. 23 Cdo 1798/99-193, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, č.j. 16 Co 328/98-174, na základě něhož jí jako straně žalované byla pravomocně uložena povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky (žalobci) dohodu o vydání specifikovaného pozemku v k.ú. M.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že současně byla porušena ústavní práva zakotvená v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Porušení spatřuje v tom, že jak napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, tak i jemu předcházející rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1998, č.j. 2 Cdon 55/97-167, kterým bylo vyhověno dovolání vedlejších účastníků, vydala jedna a táž soudkyně resp. předsedkyně senátu, tj. JUDr.
I. . Stěžovatelka je přesvědčena, že jmenovaná soudkyně byla vyloučena z projednávání a rozhodování věci z důvodu podjatosti, neboť dle jejího názoru je logické, že stejná osoba soudce nebude nepodjatě rozhodovat o stejné věci jinak, než předtím, resp. že by měla jiný právní názor, než dříve u předcházejícího rozhodnutí, a že tudíž udělá vše pro to, aby její dřívější právní názor platil i nadále. Závěrem uvedla, že o jejím dovolání měl rozhodovat jiný senát, resp. jiný nezávislý a nepodjatý soudce Nejvyššího soudu ČR a pouze za tohoto stavu by bylo zachováno její právo na řádnou soudní ochranu.
Předsedkyně senátu č. 23 Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připomněla, že Nejvyšší soud ČR rozhoduje v senátech a tudíž byla pouze jedním ze tří soudců, kteří rozhodovali o dovoláních ve věci stěžovatelky. Přikázání dané věci k rozhodnutí senátu č. 23 poté, když rozhodl již o předchozím dovolání v této věci, vyplývá z rozvrhu práce. V této souvislosti zmínila nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98
. Dále uvedla, že účastníky řízení, resp. jejich zástupce, nezná, k předmětné věci osobní vztah nemá a necítila se být proto vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný, odvolací soud jím byl v dané věci vázán a bylo by s podivem, kdyby následné kontinuální rozhodnutí dovolacího soudu bylo postaveno na právním názoru zcela odlišném. Závěrem vyjádřila nesouhlas s namítaným zásahem do ústavních práv a uvedla, že na přítomnosti při ústním jednání netrvá.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 C 217/91, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba odmítnout a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že bylo zasaženo do jejích ústavních práv již tím, že napadené usnesení vydala jedna a táž předsedkyně senátu. Jak vyplývá z ust. § 36c o.s.ř., Nejvyšší soud ČR jedná a rozhoduje v senátech, nikoliv předsedou senátu. Který konkrétní senát ve věci rozhoduje, určuje rozvrh práce. Předseda senátu může ve věcech příslušejících senátu provádět jen takové úkony, jimiž se nerozhoduje ve věci (§ 36d odst. 1 o.s.ř.). Nelze akceptovat argumentaci, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky bylo zasaženo tím, že o dovolání stěžovatelky rozhodovala stejná předsedkyně senátu, která již dříve ve stejné věci rozhodovala o dovolání vedlejšího účastníka.
Z důvodu účasti na rozhodování jsou u soudu vyššího stupně vyloučeni pouze ti soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně (§ 14 odst. 2 o.s.ř.). V daném kontextu je navíc třeba poukázat na skutečnost, že jedním z úkolů Nejvyššího soudu ČR je zajišťovat jednotnost rozhodování obecných soudů.
Protože z ústavní stížnosti již dále nevyplynulo nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavní roviny, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. 5. 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu