Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Adnar zásoby, s. r. o., sídlem Zaječice 322, zastoupené JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. října 2023 č. j. 22 Co 74/2023-3202, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Karla Kuny, sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenčního správce obchodní společnosti ANIDOR, s.
r. o., 2) dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., 3) Mgr. Petra Stejskala, LL.M., 4) obce Brněnec, sídlem Moravská Chrastová 77, Brněnec, 5) České republiky - České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, 6) Ing. Tomáše Jatše, 7) Ing. Františka Olberta a 8) Ing. Davida Jánošíka, sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, správce konkurzní podstaty obchodní společnosti VITKA Brněnec, a. s., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obchodní společnost ANIDOR, s. r. o. (dále jen "původní žalobkyně") se žalobou u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") domáhala po druhém až osmém vedlejším účastníkovi zaplacení částky 23 408 844,46 Kč s příslušenstvím. Část této pohledávky ve výši 97 937 Kč původní žalobkyně postoupila na jinou obchodní společnost a posléze došlo k postoupení této části pohledávky na stěžovatelku, která vstoupila do řízení. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2022 č. j. 5 C 183/2007-2679 uložil povinnost druhému vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 97 937 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit náklady řízení ve výši 172 747 Kč (III. výrok), vůči osmému vedlejšímu účastníkovi žalobu zamítl (II. výrok), stěžovatelce uložil povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 278 012 Kč (IV. výrok), rozhodl o části žaloby prvního vedlejšího účastníka a náhradě nákladů mezi vedlejšími účastníky (V. až XV. výrok), o právním základu části žaloby a o tom, že o zbývajících nárocích prvního vedlejšího účastníka bude rozhodnuto v konečném rozsudku (XVI. a XVII. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali účastníci několik odvolání, stěžovatelka napadla odvoláním II. a IV. výrok. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem uvedeným v záhlaví potvrdil, kromě jiných, také stěžovatelkou napadené výroky II. a IV. (I. výrok), výroky I., III., V., VII., VIII. (pokud jím bylo rozhodnuto o návrhu prvního vedlejšího účastníka o zaplacení částky 254 463,55 Kč s příslušenstvím proti třetímu vedlejšímu účastníkovi), X., XI., XII., XVI. a XVII. rozsudku okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc mu vrátil k dalšímu řízení (II. výrok), uložil stěžovatelce povinnost nahradit osmému vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (III. výrok) a prvnímu vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení páté vedlejší účastnici (IV. výrok).
4. Stěžovatelka konstatuje, že žaloba byla podána již dne 10. 9. 2007 a po téměř 15 letech se účastníci dočkali vydání rozsudku. K tomu dodává, že odkoupila pohledávku na náhradu škody (spočívající v neoprávněném zápisu majetku do konkurzní podstaty) a teprve po 19 letech se dočkala prvního prvostupňového rozhodnutí, když její žalobě bylo vyhověno. Nicméně odvolací soud, aniž by stěžovatelku poučil, rozsudek zrušil s tím, že není postaveno najisto, že se majetek nacházel v konkurzní podstatě, přestože byl do soupisu konkurzní podstaty zapsán. Pochybnosti odvolacího soudu nejsou ničím podložené, protože zásoby jsou v soupisu konkurzní podstaty již od roku 2005. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že zrušením rozsudku okresního soudu budou vznikat další průtahy, které budou mít za následek další nemalé škody. Tyto škody již v současné době několikanásobně přesahují původně žalovanou částku.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).
7. Ústavní soud je tak v řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných", a jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému orgánu k dalšímu řízení [např. usnesení ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://usoud.cz)].
8. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné meritorní rozhodnutí. Posuzovaná věc se nachází ve fázi řízení před okresním soudem poté, co byl jeho původní rozsudek (některé výroky - viz výše) krajským soudem zrušen, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Soudní řízení ve věci samé tedy neskončilo, přičemž stěžovatelka má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. V daném stadiu civilního řízení není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, povolán vůči napadenému rozsudku krajského soudu vyvozovat žádné závěry. Proto zde ani není dáno pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatelky, a bylo tak způsobilé přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj