IV.ÚS 481/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2025 č. j. 7 To 313/2025-510 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 5 Nt 53/2018-498, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z roku 2015 byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a zároveň mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní. Trestné činnosti se mezi jinými dopouštěl tím, že v osmi případech při jízdě osobním motorovým vlakem onanoval před přítomnými cestujícími ve vlaku a přítomné ženy obtěžoval, případně osahával.
3. Ústavní ochranné léčení bylo následným rozhodnutím soudu v roce 2019 změněno na formu ambulantní, v roce 2020 zpět na formu ústavní a následně v roce 2024 opět na formu ambulantní.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto o změně formy ochranného léčení stěžovatele tak, že podle § 351a odst. 1 trestního řádu a § 99 odst. 5 trestního zákoníku bylo stěžovateli přeměněno ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní na ochranné léčení ve formě ústavní. Městský soud shledal naplnění veškerých zákonných podmínek pro přeměnu formy ochranného léčení sexuologického z formy ambulantní na formu ústavní. Konstatoval, že ambulantní léčba stěžovatele neplní svůj účel, neboť se jí stěžovatel nepodrobuje. Stěžovatel je podle městského soudu nebezpečný sobě i společnosti. S ohledem na současný zdravotní stav stěžovatele a nulový náhled na jeho onemocnění nelze podle městského soudu očekávat dodržování výkonu ochranného léčení v ambulantní formě.
5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením tak, že ji zamítl. Stížnost označil za nedůvodnou, neboť se ztotožnil se závěry soudu městského.
II. Argumentace stěžovatele 6.
Podle stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv tím, že soudy v napadených rozhodnutích nedoložily naplnění zákonných podmínek pro uložení ústavní formy ochranného léčení. Žádný z důkazů, které byly městským soudem provedeny, sám o sobě ani v souhrnu s důkazy ostatními neumožňuje formulovat spolehlivý závěr o dostatečnosti, a tedy i zákonnosti důvodu, pro který by bylo možno stěžovateli změnit formu výkonu ochranného léčení z ambulantního na ústavní. Stěžovatel obecným soudům především vytýká, že nenechaly vypracovat znalecký posudek, na jehož základě by bylo jedině možné zodpovědět otázku o nezbytnosti omezení jeho osobní svobody formou ústavního ochranného léčení. Posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecká dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu stěžovatel odkázal na nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11
.
7. I v případech rozhodování o změně formy způsobu výkonu ochranného léčení se podle stěžovatele musí uplatnit zásada in dubio pro reo. Rozhodnutí o omezení stěžovatele na jeho osobní svobodě proto nemůže být bez dalšího založeno na důkazech, z nichž vyvstává pouhé podezření, že stěžovatel v průběhu ambulantní léčby porušuje léčebný režim a dopouští se trestné činnosti se shodným modem operandi, jako v případě, kdy mu byla z důvodu páchání trestné činnosti na nebezpečnosti pro okolí uložena ochranná léčba. Stejně tak nemůže být úplným a spolehlivým podkladem důkaz provedený výslechem ošetřující lékařky stěžovatele, pokud tato nemá bezprostřední informace o jeho aktuálním zdravotním stavu.
III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn, jen pokud obecné soudy svou rozhodovací činností poruší ústavně zaručená práva stěžovatele.
9. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody (viz nález ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02 ). Z povahy tohoto zásahu je nutno trvat na tom, aby obecné soudy přesvědčivě formulovaly důvody svého rozhodnutí, je-li rozhodováno o uložení tohoto ochranného opatření, ale také jde-li o jeho změnu z formy ambulantní na formu ústavní.
10. Právní hlediska, resp. zákonné podmínky pro ukládání ochranného léčení ve formě ústavní podle § 99 odst. 1 trestního zákoníku, nicméně nelze směšovat se zákonnými důvody změny způsobu výkonu ochranného léčení podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku, a to i když jde o změnu z formy ambulantní na formu ústavní (viz usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3946/19 ). Komentářová literatura k důvodům změny formy ambulantní na formu ústavní uvádí, že mezi ně patří např. situace, v nichž léčená osoba nedodržuje podmínky léčby či jinak narušuje její průběh (srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. § 99 [Ochranné léčení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.
1507.), KALVODOVÁ, Věra. § 99 [Ochranné léčení]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025). Závěr o tom, že léčená osoba nedodržuje režim stanovené léčby, musí být založen na konkrétních skutečnostech a v soudním rozhodnutí řádně odůvodněn, čímž je garantována ochrana před svévolným zásahem do osobní svobody léčeného.
11. V nynější věci soudy těmto požadavkům dostály. Přesvědčivě totiž vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o tom, že se stěžovatel nepodrobuje léčbě a nelze očekávat dodržování výkonu ochranného léčení ve formě ambulantní. Dovodily navíc, že je nebezpečný sobě i společnosti. Městský soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, které řádně vyhodnotil a své skutkové i právní závěry dostatečně vysvětlil. Mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry Ústavní soud nespatřuje extrémní rozpor, ani v úvahách městského soudu neshledal svévoli či jinou vadu, která by měla ústavněprávní rozměr. Své úvahy zcela dostatečně vysvětlil i krajský soud při přezkumu rozhodnutí soudu městského ke stížnosti stěžovatele.
12. Pokud stěžovatel spatřuje hlavní nedostatek v tom, že soudy nenechaly vypracovat znalecký posudek na jeho osobu, neuplatnil tuto námitku ve stížnosti proti rozhodnutí městského soudu (podle bodu 2 odůvodnění rozhodnutí krajského soudu zůstala stížnost neodůvodněna). Stížnostní soud na tuto námitku nemohl nijak reagovat, a Ústavnímu soud tak nepřísluší o ni rozhodnout, neboť jde o námitku materiálně nepřípustnou. Nad rámec výše uvedeného možno doplnit, že odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 , v němž Ústavní soud konstatoval, že "soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem ‚posouzením' vlastním", není tento odkaz na místě. V citované věci totiž Ústavní soud hodnotil nutnost nařídit vyhotovení znaleckého posudku pro posouzení otázky trestní odpovědnosti (příčetnosti) pachatele trestného činu, tedy otázky zcela odlišné od věci nynější. Nosné důvody citovaného nálezu proto v této věci uplatnit nelze.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu