Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 70 Co 251/2023-246, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, M. J., nezl. J. B. a nezl. O. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") tvrzením, že soud jím porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 23 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 č. j. 25 Nc 42/2022-169, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 7. 2023 č. j. 25 Nc 42/2022-174, svěřil obě nezletilé děti do péče matky (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost přispívat od 1. 2. 2022 na výživu nezl. J. částkou 4 500 Kč měsíčně a na výživu nezl. O. částkou 4 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2022 na výživu nezl. J. částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. O. částkou 4 500 Kč měsíčně, k rukám matky (výrok II.). Soud rovněž rozhodl o dlužném výživném (výroky III. a IV.), upravil styk stěžovatele s nezletilými (výroky VI. Až IX.) a rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že výrok I. potvrdil do právní moci rozsudku (výrok I.), od právní moci rozsudku změnil výroky I., II. až IX. rozsudku okresního soudu tak, že nezl. J. i nezl. O. svěřil do střídavé péče rodičů (výrok II. bod 1.) a upravil zvláštní režim péče v období prázdnin (výrok II. bod 2.). Ve výroku II. bod 3. určil krajský soud stěžovateli výživné tak, že na výživu nezl. O. je povinen přispívat částkou 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2022 i s účinností od právní moci rozsudku, k rukám matky (zvlášť rozhodl o dlužném výživném); na výživu nezl. J. má stěžovatel podle rozsudku krajského soudu přispívat s účinností od 1. 2. 2022 částkou 7 500 Kč měsíčně a s účinností od právní moci rozsudku částkou 6 000 Kč měsíčně, k rukám matky (opět rozhodl o dlužném výživném). Soud dále určil výši výživného, kterou je povinna přispívat na výživu nezletilých matka, a to ve výši 2 000 Kč měsíčně na nezl. J. a ve výši 1 000 Kč měsíčně na nezl. O., k rukám stěžovatele. Krajský soud doplnil dokazování provedené okresním soudem, a to mj. i ve vztahu k příjmům obou rodičů. Poukázal na významně odlišné ekonomické poměry rodičů (matka má podle zjištění soudu příjem pouze ze zaměstnání v mateřské škole, stěžovatel má příjmy z podnikání, z nájmu, dále z pracovního poměru a pobírá invalidní důchod I. stupně, vlastní současně několik nemovitostí, dvě solární elektrárny a několik automobilů). Soud proto shledal důvody pro zvýšení výživného u stěžovatele tak, aby odpovídalo zákonným kritériím (§ 911, § 913 až 915 a § 922 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). U nezl. J. výživné reflektuje skutečnost, že jde o "víkendovou" péči a péči o prázdninách (přes týden pobývá na internátě), u nezl. J. výživné odpovídá nastavení asymetrické střídavé péče rodičů a jeho věku, resp. nástupu na střední školu. Shodně s okresním soudem soud shledal důvody pro určení výživného již od 1. 2. 2022 (ukončení společného hospodaření manželů).
4. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti výroku II. bodu 3 napadeného rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že zvýšení výživného má pro něj likvidační charakter, jelikož mu po pravidelném měsíčním plnění nezbývá dostatek finančních prostředků na uspokojování potřeb svých i těch souvisejících s jeho podnikatelskou činností. Stěžovatel uvádí, že s ohledem na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů očekával naopak snížení stanovené vyživovací povinnosti, jelikož vzrostl podíl jeho osobní péče o nezletilé. Výše výživného podle stěžovatele nemá oporu v provedeném dokazování a nezohledňuje důkazy o majetkových poměrech, které soudu sám předložil. Závěry krajského soudu označuje stěžovatel jako velmi abstraktní a nepřezkoumatelné, není z nich podle něj zřejmé, jakou částkou hodnotí jeho příjmy. Soud svou argumentaci soustředil na pouhý výčet majetku a hrubých příjmů, bez zohlednění nákladů. V textu návrhu stěžovatel dále uplatňuje skutkové námitky, kterými oponuje jednotlivým závěrům krajského soudu o jeho příjmech (například vynucený prodej jednoho z vozidel ke splacení dluhu na výživném, efektivita solárních elektráren, nedoplatky na službách u pronajímaných nemovitostí aj.).
5. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje v mechanickém zvýšení jeho vyživovací povinnosti v reakci na zjištění soudu, že disponuje většími příjmy a majetkem. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel odvozuje od tvrzené překvapivosti rozhodnutí krajského soudu. Vytýká mu, že jej nepoučil o odlišném právním názoru na výši výživného (měl pouze upozornit, že okresní soud nepřihlédl ke všem jeho příjmům).
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
8. Pokud jde o samotné dokazování, Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, přičemž ve své judikatuře opakovaně jasně vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000
(N 63/22 SbNU 65), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165) a další].
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti zvýšení výživného určeného krajským soudem. Z pohledu Ústavního soudu je přitom v posuzované věci určující, že soud své závěry odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na soudní ochranu. Z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil při stanovení výše výživného. Krajský soud uvedl, z jakých prokázaných příjmů stěžovatele vycházel. V tomto ohledu doplnil dokazování provedené okresním soudem, které považoval za nedostatečné (srov. bod 6.
odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Takto zjištěné příjmy stěžovatele následně shrnul v bodě 11. odůvodnění napadeného rozsudku (uvedl například též to, že jde o hrubé příjmy z podnikatelské činnosti), v němž dále poukázal na významně odlišné ekonomické poměry rodičů či změnu poměrů na straně nezl. J. Ústavní soud proto uzavírá, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování o výdělkových poměrech rodičů, na jehož základě následně soud výši výživného odstupňoval podle období a rozsahu faktické péče o nezletilé, počínaje ukončením společného hospodaření rodičů (děti byly v péči matky) až po právní moc napadeného rozsudku (rozhodnutí o svěření nezletilých do střídavé péče rodičů).
Samotný nesouhlas stěžovatele s tím, jak odvolací soud provedené důkazy posoudil, neznamená porušení jeho základních práv.
10. Stěžovatel nadto v ústavní stížnosti neuvádí, že krajský soud stanovil výživné nejen jemu, ale i matce nezletilých dětí, které je rovněž povinna měsíčně platit (k rukám stěžovatele). Krajským soudem byla tudíž vyživovací povinnost stěžovateli fakticky navýšena, a to počínaje nabytím právní moci napadeného rozsudku, o 1 000 Kč u nezl. J. a o 500 Kč u nezl. O. (oproti výši výživného stanoveného okresním soudem). Nejen z tohoto pohledu se podle Ústavního soudu nejeví zvýšení výživného celkem o 1 500 Kč s účinností od nabytí právní moci napadeného rozsudku, tedy od svěření nezletilých do střídavé péče rodičů, jako nikterak zásadní či dokonce likvidační, jak namítá stěžovatel.
11. Ústavní soud proto shrnuje, že v posuzované věci - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení jeho základních práv a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozsudku krajského soudu o výši výživného. Rozhodnutí krajského soudu rovněž nelze označit za překvapivé, neboť předmětem dokazování před krajským soudem bylo zjištění příjmů stěžovatele.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu