Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Capacita s.r.o., sídlem Na Moráni 1957/5, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem, sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 14 Cmo 55/2023-73, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jiřího Soljaka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který podle stěžovatelky porušil její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, připojeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že vedlejší účastník je společníkem stěžovatelky (do dubna 2021 byl též stěžovatelčiným jednatelem). Stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi 24 000 000 Kč z titulu převodu obchodního podílu v jiné společnosti s ručením omezeným, a to v měsíčních splátkách po 50 000 Kč počínaje lednem 2019. V roce 2020 započaly spory mezi vedlejším účastníkem a druhým společníkem společnosti. Splátku za měsíc březen 2021 stěžovatelka ani přes výzvu vedlejšího účastníka nezaplatila, proto podal vedlejší účastník žalobu u Městského soudu v Praze na zaplacení 50 000 Kč. Stěžovatelka tento nárok nezpochybňuje, ovšem proti žalované částce uplatnila zápočet části své pohledávky z bezdůvodného obohacení proti vedlejšímu účastníkovi ve výši 2 700 000 Kč. Tato pohledávka podle stěžovatelky vznikla proto, že si vedlejší účastník právě tuto částku bez právního důvodu převedl ze stěžovatelčina účtu.
3. Městský soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl. Podle soudu započtení pohledávky, tak jak bylo učiněno, nelze považovat za platné. Pohledávka stěžovatelky nebyla způsobilá k započtení, protože ji nelze považovat za jistou a určitou. Pohledávka stěžovatelky za vedlejším účastníkem ve výši 2 700 000 Kč z tvrzeného titulu bezdůvodného obohacení je pohledávkou, proti jejímuž vzniku vedlejší účastník rozsáhle argumentuje, skutkově i právně je tato pohledávka nejistá. Započtení tak namísto jednoznačného zániku obou pohledávek vede k dalšímu sporu o existenci a výši pohledávky užité k započtení. Míra nejistoty pohledávky uplatněné k započtení je podstatně vyšší, než je tomu v případě pohledávky vedlejšího účastníka (kterou nikdo nezpochybnil). K určení, zda k započtení byla stěžovatelkou užita jistá a určitá pohledávka, by bylo třeba dalšího rozsáhlého dokazování, což by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
4. Stěžovatelka poté podala odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud rozsudek městského soudu potvrdil (změnil pouze část výroku o úroku z prodlení), ztotožnil se s právní argumentací městského soudu a odmítl též tvrzení stěžovatelky o řadě procesních chyb, kterých se měl podle ní městský soud dopustit.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje průběh řízení před městským soudem. Městský soud podle stěžovatelky rozhodl překvapivě, na druhém jednání změnil právní názor, který formuloval dříve. Nerovně též přistupoval k vedlejšímu účastníkovi a ke stěžovatelce, neboť zatímco vedlejšímu účastníkovi dal lhůtu 30 dnů na vyjádření, podobnou lhůtu nedal stěžovatelce. Městský soud prý započtení neuznal proto, že by to pro něj "bylo zbytečně komplikované". Oba soudy se dle stěžovatelky odmítly zabývat jejím právem na vrácení 2 700 000 Kč, místo toho ji odkázaly na samostatné řízení. Nezabývaly se vůbec argumentací stěžovatelky, vyšly jen z tvrzení vedlejšího účastníka.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí přezkoumává ústavnost rozhodnutí, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
8. Podstata nynějšího sporu však leží v rovině práva podústavního, konkrétně ve výkladu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. Městský soud i vrchní soud vyšly z judikatury Nejvyššího soudu, která vysvětluje, že nejistou nebo neurčitou ve smyslu uvedeného ustanovení "je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení." (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020, č. 37/2021 Sb. rozh. civ.). Na tomto závěru v obecné rovině nic neústavního není a neústavní není ani užití této judikatury v nynější věci (srov. podobně usnesení ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 2700/23 ).
9. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy neposuzovaly její pohledávku z "pohodlnosti", neboť by to to "pro soud bylo zbytečně komplikované". Ústavní soud upozorňuje, že soudy vyšly ze smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, kterým je zabránit tomu, aby započtení vyvolávalo "nejasnosti a následné spory". Uvedené ustanovení chrání (slovy shora uvedeného právního názoru velkého senátu) "věřitele pasivní pohledávky předtím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky." (31 Cdo 684/2020, bod 31).
10. Zjevně neopodstatněná je i argumentace stěžovatelky ohledně porušení jejích procesních práv v řízení před městským soudem. K této otázce se již obsáhle vyjádřil vrchní soud v bodě 18 napadeného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Lze jen dodat, že zásada rovnosti účastníků řízení se týká jejich postavení procesního a nelze ji tedy vztahovat na výsledek sporu [takto již nález ze dne 24. 6. 2002 sp. zn. IV. ÚS 140/02
(N 79/26 SbNU 309)].
11. Zásadu procesní rovnosti nelze vykládat mechanicky. Jistě nebylo třeba, aby dal městský soud lhůtu 30 dnů k vyjádření stěžovatelce, pokud dal předtím stejnou lhůtu vedlejšímu účastníkovi. Právě z vyjádření vedlejšího účastníka (a z některých provedených důkazů) totiž dospěl městský soud k závěru, že spornou pohledávku započíst nelze. Rozhodnutí městského soudu v každém případě nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé, protože soud svůj předběžný názor stěžovatelce na druhém jednání sdělil [přesný časový sled průběhu druhého ústního jednání je uveden v bodě 18 napadeného rozsudku; k neústavní překvapivosti rozhodnutí obecného soudu srov. např. nález ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3398/13
(N 112/73 SbNU 769), body 24 a 25].
12. Ani na tom, že soud změnil svůj původní názor, nemůže být nic neústavního, postupné utváření a proměňování právního názoru soudu je přirozenou součástí soudního řízení. Soud reaguje na provedené důkazy a na argumenty procesních stran. Pokud by naopak soud svůj názor měnit nemohl, stalo by se samozřejmě celé soudní řízení zbytečné.
13. Oba obecné soudy se vypořádaly se všemi podstatnými argumenty stěžovatelky. Lze dodat, že sama stěžovatelka se sporné pohledávky domáhá v jiném soudním řízení u městského soudu (viz bod 9 napadeného rozsudku).
14. Ústavní soud tedy žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu