Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Moniky Barnášové, Ing. Moniky Kuklíkové a Terezy Pučelíkové, všechny zastoupeny JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. prosince 2017 č. j. 55 To 469/2017-47, a Romana Pučelíka, zastoupeného rovněž JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. prosince 2017 č. j. 55 To 469/2017-47, a Okresního soudu v Liberci ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 0 Nt 21058/2017-16, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení obou napadených usnesení, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatelky pak brojí jen proti usnesení krajského soudu a požadují jeho zrušení pro zásah do svých práv zaručených v čl.
10 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny jakož i v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel vzat do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu; soud nepřijal záruku za obviněného, nepřijal písemný slib obviněného, nevyslovil dohled probačního úředníka a zamítl návrh na uložení omezení spočívající v zákazu vycestování a s tím spojenou povinnost vydat cestovní doklad. Stížnost všech stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, soud napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelé podali ústavní stížnosti samostatně, s ohledem na jednotu věci je Ústavní soud spojil ke společnému projednání; pro urgentní charakter vazební věci pak o ústavní stížnosti rozhodl přednostně mimo pořadí. První stěžovatelka, družka stěžovatele, namítá, že napadená usnesení jsou založena na extrémně vadné interpretaci pod-ústavního práva a nerespektují požadavek zdrženlivosti orgánů veřejné moci ve vazebních věcech. Stěžovatelka nebyla spokojena s tím, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval jí nabízenou zárukou, její stížnost však krajský soud odmítl s tím, že jí tento procení prostředek vůbec nepříslušel, protože ji podala osoba neoprávněná a navíc opožděně.
Podle stěžovatelky je takový závěr krajského soudu nesprávný, je družkou stěžovatele a usnesení okresního soudu jí bylo doručeno právě na základě pokynu krajského soudu, který před vyřízením stížnosti spis vrátil s tím, že před rozhodnutím má být usnesení o vzetí do vazby doručeno i osobám nabízejícím záruku; proto stěžovatelce příslušelo právo podat stížnost a usnesení krajského soudu je stiženo vadou nesprávného výkladu ustanovení § 142 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka dala okresnímu soudu svým návrhem podnět, a proto se jí usnesení přímo dotýká; byla proto oprávněna podat stížnost proti rozhodnutí o nepřijetí její záruky soudem.
Odmítnutím stížnosti krajský soud porušil její právo na přístup k soudu a zasáhl do jejího práva na soukromý a rodinný život. Shodně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci brojí i druhá a třetí stěžovatelka, dcery stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě neexistovaly důvody pro uvalení útěkové vazby a soudy tak rozhodly bez opory v relevantních zjištěních a svá rozhodnutí ani přesvědčivě neodůvodnily; k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu ( sp. zn. I.
ÚS 1348/07 či
I. ÚS 2876/15 ) podle které se sice musí jednoznačně jednat o podloženou hrozbu vysokým trestem, přesto však mohou existovat konkrétní skutečnosti jiného druhu, které opodstatněnost vazby naopak vylučují.
S jinými skutečnostmi se ale v jeho věci soudy přezkoumatelně nevypořádaly. Záruky předložené stěžovatelkami soud odmítl, aniž by je jako důkaz provedl, tedy se jedná o důkaz opomenutý. Proto nemohou napadená usnesení dostát požadavku na řádné a vyčerpávající odůvodnění. Stěžovatel poukázal i na způsob, jak se soudy vypořádaly s procesním postavením stěžovatelek. Dodatečně sdělila zástupkyně stěžovatelů, že usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 0 Nt 1700/2018-36 (správně 0 Nt 17001/2018-36) byl stěžovatel z vazby propuštěn.
Kopii tohoto usnesení Ústavnímu soudu zaslala soudkyně Okresního soudu v Liberci, společně s vyžádaným spisem jmenovaného soudu vedeným pod sp. zn. 0 Nt 21058/2017. Při rozhodování o vazbě posuzují soudy konkrétní situaci, která je jim předložena a je na nich posoudit existenci okolností pro rozhodnutí o vzetí do vazby; soudy pracují s aktuálními a individuálními fakty bez zobecňujících závěrů. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti pak posuzuje, zda orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování nezkrátily účastníky v jejich zaručených právech.
Z vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel byl vzat do vazby poté, co proti němu policejní orgán usnesením ze dne 31. října 2017, sp. zn. KRPL-7719/TČ-2016-180080-BD, zahájil trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel je podezřelý, že proplácením fiktivních faktur a následným hotovostním výběrem vyvedl řádově milionové částky. I díky řádnému prodeji obchodní společnosti tak disponoval neupřesněnou hotovostí v řádu desítek milionů korun, když dříve svůj nemovitý majetek převedl na dcery; s jejich pomocí pak uložil hotovost do bezpečnostních schránek a dále prostřednictvím své matky disponoval s účtem ve Švýcarsku.
Za situace kdy výše škody dosahuje 80 000 000 Kč (šestnáctinásobku škody velkého rozsahu) hrozí stěžovateli trest při horní hranici sazby 5 - 10 let, a stěžovatel ovládá prostředky umožnující mu žít kdekoliv na světě, navrhl státní zástupce uvalení vazby. Okresní soud v Liberci ve veřejném vazebním zasedání provedl důkladné prošetření okolností případu, a na jeho základě rozhodl o uvalení vazby, když a contrario nepřijal záruky nabízené k náhradě vazby; okresní soud toto své usnesení důkladně a srozumitelně odůvodnil.
Stěžovatel usnesení napadl stížností ihned po jeho vyhlášení a ještě v průběhu lhůty k podání stížnosti tuto odůvodnil. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení v celém rozsahu a postup soudu prvního stupně označil jako správný a zákonný; uvedl přitom, že sdílí předběžné závěry, podle nichž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují, že trestný čin se stal a další konkrétní okolnosti vedle hrozby vysokého trestu odůvodňují uvalení útěkové vazby. Krajský soud se důkladně vypořádal se stížnostními námitkami a vyjádřil i obavy o efektivitě předložených záruk, když trestné činnosti se měl stěžovatel dopouštět i přes osoby blízké.
Podle čl. 8 odst.
1 Listiny je osobní svoboda zaručena, podle druhého odstavce nesmí být nikdo zbaven svobody jinak, než ze zákonných důvodů a zákonným způsobem; podle odstavce 5 téhož článku Listiny nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu. Způsob jak Okresního soudu v Liberci rozhodl o vazbě a jakým se Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci vypořádal se stížností, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a zákonný; ani soud prvního stupně, ani stížnostní soud nezasáhly ani do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručený v čl.
36 Listiny, nezkrátily stěžovatele v právu být přítomen veřejnému projednání jeho věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), ani neporušily princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), neboť usnesení o uvalení vazby nepředjímá meritorní rozhodnutí soudu. Za dané situace Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o zásahu do jeho zaručených práv. Neobstojí ani námitka opomenutého důkazu, což je pochybení, při kterém soud některý z navržených důkazů ve svém rozhodnutí zcela pomine, jako by ani navržen nebyl.
Předpokladem pro rozhodnutí o vazbě při současném návrhu na záruku za vazbu vyžaduje, aby soud zvolil jednu z obou alternativ; zamítnutí záruky a uvalení vazby je projevem posouzení předloženého návrhu. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Liberci vzat do vazby podle ustanovení § 68 odst. 1 trestního řádu, při současném nepřijetí záruk podle § 73 odst. 1 trestního řádu. Podle ustanovení § 74 odst. 1 trestního řádu lze takové vazební rozhodnutí napadnou stížností, přičemž okruh oprávněných osob uvádí § 142 trestního řádu takto:
"(1) Nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje; proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného. (2) Proti usnesení o vazbě, o ochranném léčení a o zabezpečovací detenci mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání". Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, proč žádné ze stěžovatelek nesvědčí postavení oprávněné osoby podle prvního odstavce, tedy že žádná z nich není ve smyslu trestního řádu osobou přímo dotčenou usnesením okresního soudu, a ani jimi nabízená záruka podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, není způsobilá sama podnítit zahájení vazební řízení.
Naopak krajský soud přisvědčil jejich oprávnění podat stížnost podle druhého odstavce § 142 trestního řádu, neboť jak dcery, tak i družka jsou osobami kterým tento benefit poskytuje ustanovení § 247 odst. 2 trestního řádu. Jak však stížnostní soud správně uvedl, vedle podmínky oprávnění podat stížnost existuje její časové omezení, které vylučuje podat stížnost po uplynutí stanovené lhůty. Ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu limituje lhůtu k podání stížnosti "do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137); jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho opatrovníku nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději".
Druhý odstavec pak stanoví, že "[o]sobám, které podle ustanovení § 142 odst. 2 mohou podat stížnost ve prospěch obviněného, končí lhůta k podání stížnosti týmž dnem jako obviněnému". Usnesení bylo stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci oznámeno vyhlášením na konci vazebního zasedání konaném 2. listopadu 2017 (č. l. 11); postavení opatrovníka pak stěžovatelkám rovněž nesvědčilo a doručení jim nezaložilo stížnostní lhůtu. Přestože okresní soud pochybil a usnesení o vzetí stěžovatele do vazby nezaslal stěžovatelkám souběžně se stěžovatelem, státním zástupcem a obhájcem, a první a druhá stěžovatelka je obdržely 29.
listopadu, respektive třetí stěžovatelka dne 1. prosince 2017, až na základě pokynu krajského soudu (č. l. 28), lhůta k podání stížnosti vypršela všem v pondělí 6. listopadu 2017. Usnesení okresního soudu obsahovalo řádné a správné poučení o zákonné možnosti napadnout jej stížností. Pokud stěžovatelky špatně interpretovaly pojem "oznámení" (srovnej například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2152/17 ), není možno tento omyl považovat za pochybení stížnostního soudu. Krajský soud tedy neporušil zaručená práva stěžovatelek, když jejich stížnosti odmítl podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a to jak z částečného důvodu neoprávněnosti stěžovatelek (§ 142 odst. 1 trestního řádu), tak především pro podání po zákonné lhůtě (§ 143 odst. 1 a 2 trestního řádu).
Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že usnesením ze dne 13. února 2018, č. j. 0 Nt 17001/2018-36, Okresní soud v Liberci přijal peněžitou záruku na náhradu vazby stěžovatele ve výši 7 mil. Kč (výrok I.), propustil stěžovatele na svobodu (výrok II.), zakázal stěžovateli vycestovat (výrok III.), vyslovil na stěžovatelem dohled probačního úředníka (výrok IV.), přijal záruku důvěryhodných osob, odlišných od stěžovatelek (výrok V.) a přijal písemný slib stěžovatele (výrok VI.). Soud v novým usnesením propustil stěžovatel na svobodu s tím, že vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu sice stále trvá, stěžovatel však nyní předložil záruky, které mohou podle soudu vazbu nahradit, kauce a záruka starostů dvou obcí (Chocerady a Hvězdonice).
Ústavní soud v projednávané věci nezjistil tvrzená porušení zaručených základních práv a svobod stěžovatelů jak v ústavních stížnostech namítali, postup obecných soudů považuje za zákonný, rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, a proto není prostor pro zásah Ústavního soudu. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu