Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Taťány Hanhur, zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2024, č. j. 4 As 352/2023-29, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 14 A 51/2023-109, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva kultury, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. K návrhu arcibiskupa Pražské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích zapsalo Ministerstvo kultury (vedlejší účastník) změnu v obsazení statutárního orgánu právnické osoby Pravoslavného monastýru sv. Václava a sv. Ludmily v rejstříku evidovaných právnických osob. Stěžovatelka tak byla nahrazena ve funkci představené a statutára monastýru jinou osobou.
2. Stěžovatelka podala podnět k zahájení přezkumného řízení zákonnosti změny zápisu statutárního orgánu, jemuž však vedlejší účastník nevyhověl. Proto podala správní žalobu, kterou se domáhala vyslovení zákazu žalovanému Ministerstvu kultury pokračovat v nezákonném zásahu do jejích práv, spočívajícímu ve výmazu z funkce statutárního orgánu představené monastýru, a přikázat mu obnovit stav, a tedy zapsat stěžovatelku do funkce statutárního orgánu představené monastýru.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl a následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení těchto rozsudků správních soudů.
4. Tvrdí především porušení základního práva, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za podstatu tohoto případu stěžovatelka považuje okolnost, že Ministerstvo kultury nepřezkoumává, zda předložené listiny svým obsahem naplňují důvody pro odvolání představené monastýru a správní soudy toto ministerstvo situují do postavení pouhého zapisovatele návrhu, bez možnosti jakékoliv úvahy o hodnocení jeho obsahu. Tím je prý však zcela popřen smysl existence vztahu Ministerstva kultury a registrovaných církví.
Rozsudek městského soudu stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádal s jejími námitkami a jeho argumentace zůstala na zcela obecné rovině. Přitom Ministerstvo kultury v totožné věci postupovalo rozdílně a stěžovatelka na to upozornila, nicméně správní soudy nevysvětlily důvody této odlišnosti a rozhodly proto libovůle, zakázané čl. 2 odst. 2 Listiny, porušily její legitimní očekávání a neposkytly jí odpovídající soudní ochranu. Stěžovatelka dále namítá zmatečnost listin, předložených k provedení zápisu jejího odvolání jako představené monastýru, přičemž tvrdí, že obsahově jsou vnitřně rozporné a nesplňují proto požadavky pro toto odvolání.
Eparchiální rada totiž dala dne 21. 1. 2023 souhlas s odvoláním k jinému rozhodnutí eparchiálního biskupa (tzn. k rozhodnutí ze dne 21. 7. 2022). Tímto aspektem se však správní soudy nezabývaly a nastala tak situace extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01
(N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury je proto Ústavní soud oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další].
7. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody.
8. Ústavní soud především uvádí, že se stěžovatelka mýlí, tvrdí-li, že správní soudy staví Ministerstvo kultury do role pouhého "zapisovatele návrhu", bez jeho jakéhokoliv obsahového posouzení. Již z rekapitulační části napadených rozhodnutí se totiž podává, že dřívější návrhy na odvolání stěžovatelky z funkce představené monastýru Ministerstvo kultury neakceptovalo a opakovaně vyzvalo navrhovatele k doplnění jejich náležitostí. Poslední návrh, který Ministerstvo kultury již akceptovalo, byl odůvodněn tím, že stěžovatelka převedla majetek monastýru světské právnické osobě a zároveň si v něm zřídila věcné břemeno obývání, což svědčí o porušení 49. kánonu VI. všeobecného sněmu.
9. Podstata napadených rozsudků Městského soudu a Nejvyššího správního soudu je založena na právním názoru, že zápis v rejstříku evidovaných právnických osob má pouze deklaratorní účinek. Jednoduše vyjádřeno, stěžovatelka nepozbyla funkci dnem zápisu změny do rejstříku, nýbrž rozhodnutím navrhovatele o jejím odvolání. Úkolem Ministerstva kultury proto bylo jen zhodnotit, zda mu církev předložila odpovídající podklady v souladu s jejími vnitřními předpisy a nemohl například posuzovat, zda došlo k odvolání již dříve odvolané stěžovatelky z předmětné funkce.
10. Tyto právní závěry shledává Ústavní soud plně odpovídajícími jak zákonné úpravě, tak zejména čl. 16 odst. 2 Listiny, podle kterého "[c]írkve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech." Jedním ze základních principů ústavního pořádku je tedy princip náboženské autonomie církví a náboženských společností, který navazuje na obecný princip náboženské neutrality státu (srov. čl. 2 odst. 1 Listiny, podle kterého se stát nesmí vázat na náboženské vyznání). Pokud by tedy Ministerstvo kultury např. hodnotilo intenzitu porušení vnitřních předpisů církve, jak se stěžovatelka fakticky domáhá, mohlo by tím zasahovat do právě zmíněných ústavních principů (k výkladu čl. 16 odst. 2 Listiny viz také nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002, č. 4/2003 Sb.).
11. Právě proto také podle § 15 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností platí, že "registraci nepodléhají změny ve složení statutárního orgánu registrované církve a náboženské společnosti, statutárních orgánů svazů církví a náboženských společností ani změny identifikačních údajů členů statutárních orgánů. Tyto změny ministerstvo eviduje podle odstavce 5." Podle tohoto odstavce 5 "Ministerstvo provede zápis o změně podle odstavce 3 do 5 pracovních dnů ode dne doručení úplné žádosti o změny údajů do Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností nebo Rejstříku svazu církví a náboženských společností.
V případě, že je žádost o provedení změny podle odstavce 3 neúplná, vyzve ministerstvo do 5 pracovních dnů písemně statutární orgán registrované církve a náboženské společnosti nebo statutární orgán svazů církví a náboženských společností o doplnění údajů do 10 dnů od doručení této výzvy." Rovněž z citované zákonné dikce je tedy zřejmé, že Ministerstvu kultury nepřísluší přezkoumávat obsahovou správnost žádosti o provedení změny, nýbrž její úplnost, což se také v nyní posuzovaném případě stalo (srov. shora zmínka o opakované výzvě navrhovatele k doplnění náležitostí návrhu).
Ústavní soud dodává, že okolnosti pouhé evidence předmětné změny si byla zjevně vědoma i samotná stěžovatelka, která žalobu k městskému soudu koncipovala jako tzv. zásahovou, a nikoliv jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Pokud by totiž skutečně měla za to, že tato změna představuje individuální právní akt (správní rozhodnutí), kterým bylo zasaženo do jejích subjektivních veřejných práv, pak měla volit zcela jiný žalobní typ, což však neučinila.
12. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, která považuje napadené rozsudky za nepřezkoumatelné. Z jejich obsahu se totiž podává, že oba správní soudy podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnily, proč nevyhověly návrhům stěžovatelky a tato odůvodnění tedy nejsou excesivní či svévolné, což teprve by mohlo založit kognici Ústavního soudu. V tomto ohledu postačuje pro stručnost odkázat zejména na body 22 a násl. rozsudku městského soudu, ve kterých je poměrně podrobně vysvětleno, z jakých podkladů navrhovatel změny vycházel, podle kterých ustanovení vnitřních předpisů církve postupoval a jak tyto okolnosti městský soud vyhodnotil.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu