Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mysliveckého sdružení Háje, Štítov 31, 336 01 Blovice, proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 4 C 64/2007 a Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2008 sp. zn. 61 Co 461/2008, a o návrhu na zrušení ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, takto: 1) Ústavní stížnost se odmítá.
2) Návrh na zrušení ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, se odmítá.
Stěžovatel svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu byla jako žalovanému - uživateli honebních pozemků v katastrálním území Struhaře - uložena povinnost zaplatit žalobci částku 30.291,10 Kč s příslušenstvím a to jako náhradu škody způsobené zvěří na plodinách pozemku žalobce, jenž je součástí honebních pozemků, užívaných stěžovatelem.
V důvodech své stížnosti, po podrobném popisu vývoje dané věci, včetně provedeného dokazování a obsahu v řízení vydaných rozhodnutí, stěžovatel oponuje postupu obecných soudů při provádění dokazování a zejména při jeho hodnocení a následném právním posouzení věci. Dává najevo přesvědčení, že v daném případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, k němuž podle něj došlo zneužitím zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., když fakticky bylo soudem I. stupně rozhodnuto na základě podle stěžovatele sporného důkazu - znaleckého posudku znalce, který již před zahájením řízení vypracoval posudek pro žalobce, na podkladě jehož závěrů soud - podle stěžovatele, jak podrobně rozvádí, nesprávně - učinil závěry nejen o výši škody, ale i o době vzniku škody a jejím včasném uplatnění žalobcem v prekluzivní době.
Soud také podle jeho názoru zneužil ustanovení § 136 o. s. ř., když na určení výše škody aplikoval pouze svou úvahu, aniž by se snažil povolat znalce z oboru. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel, s odvoláním na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, také s návrhem na zrušení ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, neboť se z důvodů v návrhu rozvedených domnívá, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále s obecnými principy právního státu.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy věnovaly posuzované věci patřičnou pozornost, jejich rozhodnutí jsou také pečlivě zdůvodněna. Námitkami stěžovatele i jeho argumentací (nyní rozvedenou v ústavní stížnosti), se tyto soudy náležitě vypořádaly. Již soud I. stupně ve svém rozsudku napadeném ústavní stížností podrobně vysvětil a logicky zdůvodnil své úvahy stran hodnocení provedených důkazů, vyznívající ve prospěch výpovědi soudního znalce - jehož ohledání škod byli přítomni další v posudku jmenovaní svědci a o jeho objektivitě neměl pochyb ani odvolací soud - z jehož závěrů pak převážně při svém rozhodování jmenovaný soud vycházel.
Ústavní soud právě s ohledem na pečlivé vylíčení způsobu zhodnocení provedeného dokazování soudem I. stupně nesdílí názor stěžovatele o zneužití ustanovení § 132 o. s. ř. o volném hodnocení důkazů a stejně tak nepřisvědčuje stěžovateli ani v jeho tvrzení o zneužití ustanovení § 136 o. s. ř., umožňující za tam stanovených podmínek určit výši škody úvahou soudu. I v tomto směru totiž soud I. stupně, na přesvědčivost jehož rozhodnutí odkázal následně i odvolací soud, měl k dispozici a ve svém rozhodnutí zcela přesně popsal prokázané podklady pro své úvahy vedoucí ke stanovení výše škody podle § 136 o.
s. ř. Za těchto okolností stačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která Ústavní soud považuje za ústavně konformní, zcela odkázat a uzavřít, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v daném případě Ústavní soud neshledal a stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb. bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 11. února 2009
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu