Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 1999, č.j. 12 Co 678/97-248,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 1999, č.j. 12 Co 678/97-248, kterým byl pravomocně zamítnut jeho návrh, aby soud zavázal vedlejšího účastníka (odpůrce) H. pekárny a cukrárny, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Olomouci, uzavřít ve stanovené lhůtě dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí v k. ú. Š., podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Obecné soudy dospěly k závěru, že návrh stěžovatele je neopodstatněný, když nebyl naplněn základní předpoklad uplatnění nároku podle zák.č. 87/1991 Sb., a sice, že se jedná podle § 1 odst. 1 cit. zákona o zmírnění následků majetkových křivd, vzniklých (v tomto případě na základě právních aktů) v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, tedy v tzv. rozhodném období. Soudy konstatovaly, že předmětný majetek byl konfiskován před tímto rozhodným obdobím.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje ve skutečnosti, že, dle jeho názoru, z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že právní závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními. V odůvodnění dále konstatoval skutková zjištění a zopakoval své tvrzení, že předmětný majetek nebyl konfiskován dekretem presidenta republiky č.108/1945 Sb., ale jeho matce byl odňat až tzv. prohlášením tehdejšího KNV v Olomouci ze dne 27. 10. 1950 o přechodu konfiskovaného majetku na čs. stát.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s důvody obsaženými v odůvodnění ústavní stížnosti, přičemž zejména poukázal na skutečnost, že ačkoliv je ústavní stížnost založena na tvrzení o porušení práva zaručeného Listinou v čl. 36 odst. 1, z hlediska obsahu věcné argumentace je patrné, že stěžovatel v podstatě pouze namítá nesprávné právní posouzení věci ze strany obecných soudů. Postupem obecných soudů se stěžovateli dostalo zákonné ochrany jeho práv postupem, který má plnou oporu v o.s.ř. Zejména k návrhu stěžovatele bylo v rámci řízení před soudy obou stupňů provedeno dokazování ve značné šíři, přičemž stěžovatel měl možnost doložit svá skutková tvrzení, o něž opíral svůj nárok a vyjádřit se i k dalším provedeným důkazům. Pokud se soudy obou stupňů, po vyhodnocení skutkových zjištění, která z těchto důkazů byla učiněna, přiklonily k právním závěrům prezentovaným v odůvodnění napadených rozhodnutí, pak v žádném případě nelze v tomto způsobu spatřovat rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a závěry soudu. Již okresní soud provedl důkazy, které zcela podporují jeho právní závěr v tom směru, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo mimo rozhodné období na základě vyhlášky Okresní správní komise ve Šternberku ze dne 20. 1. 1947 č. 287/2-X-1946/62, která byla vydána ve věci konfiskace nepřátelského majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kterou je nutno kvalifikovat jako správní akt, na jehož základě došlo ke konfiskaci předmětného majetku ve prospěch státu. S tímto závěrem se plně ztotožnil i odvolací soud. Dále se krajský soud vyjádřil k některým dalším provedeným důkazům a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl s tím, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 14 C 112/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k právnímu názoru, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., přičemž o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, bylo rozhodnuto vyhláškou Okresní správní komise ve Šternberku ze dne 20. 1. 1947 č. 287/2-X-1946/62, tedy správním aktem vydaným mimo tzv. rozhodné období. Není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, nicméně uvedený právní názor je v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu ve věcech souvisejících s aplikací cit. dekretu. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné. K namítanému porušení čl. 11 odst. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že v daném případě k takovému porušení nemohlo dojít, přičemž odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu ohledně aplikace cit. článku Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 12. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu