Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OsmoDry.cz, s.r.o., sídlem Dřínov 148, zastoupené Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem, sídlem Holešovská 166, Fryšták, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2023 č. j. 21 Co 261/2023-170 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. října 2023 č. j. 8 C 305/2022-131, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Ing. Romana Macháčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhala zaplacení pohledávky a jejího příslušenství, včetně náhrady nákladů řízení. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2023 č. j. 8 C 305/2022-127 žalobu zamítl a ve III. výroku rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu, jejíž výše bude určena samostatným usnesením. V návaznosti na tento výrok vydal okresní soud napadené usnesení, kterým přiznal zpracovateli odborného vyjádření odměnu ve výši 16 940 Kč včetně DPH.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním, že spočívá na nesprávném právním posouzení a je nepřezkoumatelné. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") po přezkoumání usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu.
4. Stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva na soudní ochranu v tom, že napadená usnesení podle ní neobsahují řádné a přesvědčivé odůvodnění, protože v nich zcela absentují jakékoliv úvahy o stanovení výše odměny za odborné vyjádření, o aplikaci konkrétní přiléhavé právní normy a účelnosti. Soudy se v odůvodnění nezabývaly rozsahem a důvodnosti deklarovaných prací ani věcnou argumentací stěžovatelky.
5. Z odůvodnění usnesení okresního soudu není zřejmé, z jakého důvodu byla při stanovení odměny užita vyhláška č. 504/2020 Sb., o znalečném, ve znění pozdějších předpisů, a současně přiznána nejvyšší možná odměna za hodinu práce. Znalecká činnost a poskytnutí odborného vyjádření jsou dva odlišné právní nástroje, přičemž znalecký posudek je oprávněn zhotovit pouze znalec zapsaný v seznamu znalců a odborné vyjádření může poskytovat jakákoli osoba erudovaná v příslušném oboru, je-li orgánem veřejné moci. Soud byl tedy povinen stanovit výši odměny podle svého uvážení, s přihlédnutím k účelně vynaložené práci nezbytné pro zodpovězení dotazu a podle odborné náročnosti. Nelze přijmout závěr, že je soud povinen přiznat odměnu tak, jak si ji vyčíslí zpracovatel. Navíc, převážná část obsahu vyjádření je podle stěžovatelky zcela nadbytečná.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů, (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (příp. dalšími ústavními předpisy), tak jako okresní soud a krajský soud v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn také při ústavním přezkumu rozhodování o náhradě nákladů řízení. Jakkoliv Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky řádného procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Ústavní soud proto opakovaně konstatuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; Ústavní soud tudíž není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení [srov. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Rozhodování o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní rozměr toliko při extrémním vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle [srov. nálezy ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165), usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
9. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jádrem řízení před obecnými soudy byla částka, která je ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tzv. bagatelní [srov. např. nález ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3678/12
(N 218/71 SbNU 557)]. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
10. V bagatelních věcech stejně jako v otázce nákladů řízení (v posuzované věci se kumuluje obojí) Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 ), leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15
(N 11/80 SbNU 139)].
11. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka neuvedla žádnou argumentaci ve prospěch závěru, že i přes bagatelní charakter její věci k porušení některého jejího ústavně zaručeného základního práva či svobody došlo vzhledem ke specifickým okolnostem případu. Její argumentace se vztahuje výlučně k tvrzené nesprávnosti právních závěrů soudů, neuvádí však žádný jiný důvod, který by mohl ve spojení s namítanou vadou zakládat neústavnost napadených rozhodnutí vzhledem k mimořádnému kontextu stěžovatelčiny situace.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, porušeny nebyly. Soudy svůj závěr srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily a v jejich postupu nelze spatřovat ani prvky libovůle. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu