IV.ÚS 495/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2025 č. j. 16 Nc 7523/2025-20, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezl. G. J. a G. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, na zákonného a nestranného soudce a právo na ochranu rodinného života.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně Městského soudu v Brně Mgr. Simona Pešková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Nc 709/2023. Předmětem řízení před krajským soudem byla námitka podjatosti vznesená stěžovatelem, v níž namítal, že jmenovaná soudkyně v řízení o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného opakovaně jedná způsobem znevýhodňujícím jeho postavení jako účastníka, a to zejména v souvislosti s výzvou vydanou podle § 501 zákona o zvláštních řízeních soudních.
Krajský soud odmítl námitku podjatosti jako opožděnou, neboť řízení, k němuž se námitka podjatosti vztahovala, skončilo vydáním rozsudku městského soudu ze dne 18. 3. 2025, jehož výrok I stanovující výkon rodičovské odpovědnosti nabyl právní moci dne 28. 4. 2025. Stěžovatel námitku uplatnil teprve dne 19. 8. 2025. Námitku podjatosti ve vztahu k řízení o výkon rozhodnutí krajský soud odmítl rovněž jako opožděnou, neboť stěžovatel se o důvodech namítané podjatosti - obsahu výzvy - dozvěděl nejpozději dne 31.
7. 2025 nahlédnutím do spisu. Stěžovatel sám tvrdil, že se o důvodech podjatosti dozvěděl již při jednáních dne 27. 1. 2025 a 17. 3. 2025; patnáctidenní lhůta podle § 15a odst. 2 občanského soudního řádu tak nebyla dodržena. Krajský soud doplnil, že námitka podjatosti je rovněž nedůvodná, neboť stěžovatelem vytýkané okolnosti - způsob vedení řízení, vydání výzvy, nedoručení některých podání matky - spadají pod § 14 odst. 4 občanského soudního řádu, podle nějž není důvodem pro vyloučení soudce jeho postup v řízení o projednávané věci, ani jeho rozhodování.
Nesprávné údaje o stěžovateli lze označit za projev nepozornosti při interpretaci podání matky, nikoli za indicii podjatosti soudkyně. Námitka podjatosti není prostředkem, jímž by se účastník mohl zbavit soudce, s jehož rozhodováním není spokojen.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel zdůrazňuje, že podjatost soudce není podmíněna prokázáním subjektivní podjatosti, ale nastává již tehdy, pokud existují okolnosti, které u rozumného a nezaujatého pozorovatele vyvolávají důvodné pochybnosti o nestrannosti rozhodující osoby.
Soudkyně ve výzvě podle § 501 zákona o zvláštních řízeních soudních uvedla nepravdivé skutkové tvrzení, že k prvnímu víkendovému kontaktu otce s dítětem nedošlo, přestože tato událost byla prokázána a potvrzena jak matkou, tak OSPOD. Vnášení neexistujících skutkových okolností do soudního rozhodnutí výlučně v neprospěch jedné strany nelze považovat za omyl, nýbrž za jednání zásadně zpochybňující nestrannost soudkyně. Stěžovatel dále namítá soustavné porušování zásady rovnosti zbraní. Soudkyně preferovala podání matky, přičemž stěžovateli bylo doručeno pouze jedno z nich, takže se k ostatním nemohl vyjádřit ani navrhnout adekvátní důkazy. U matky naopak nebylo nepředání dítěte ve dnech 11. 6. 2025 a 12. 6. 2025 nijak sankcionováno, byť stěžovatel podal také návrh na vydání výzvy podle § 501 zákona o zvláštních řízeních soudních.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, jen dojde-li jejich činností k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal.
5. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005 č. 64935/01, v němž ESLP mj. uvedl, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti a mnohokrát zdůraznil, že musí být nestranné. Nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nutno posuzovat ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v dané věci - jde o zkoumání skutečného vnitřního (psychického) stavu mysli konkrétního soudce v konkrétní věci.
Druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost. Při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se proto zvažuje také stanovisko účastníka, jež však není zcela rozhodující.
Určujícím naopak je, zda lze obavy účastníka považovat za objektivně odůvodněné. Objektivní nestrannost totiž nelze hodnotit tak, že cokoli, co může vrhnout jen stín pochybnosti na nestrannost soudce, jej automaticky vylučuje. Soudce není a nemůže být zcela oproštěný od jakýchkoliv subjektivních pocitů, sympatií a antipatií atd. Je vřazen do určitého sociálního prostředí a nemůže být od něj zcela izolován. I proto se vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech.
6. V daném kontextu krajský soud dostatečně vysvětlil, proč považuje stěžovatelovu námitku podjatosti za opožděnou, proti čemuž stěžovatel nijak nebrojí. 7.
Krajský soud se navíc rovněž zabýval otázkou, zda u jmenované soudkyně lze vysledovat takové konkrétní, prokazatelné a dostatečně závažné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by stranila některému z účastníků řízení. Nic takového neshledal, což adekvátně vysvětlil. V kontextu stěžovatelových námitek uzavřel, že stěžovatel je nespokojen s jejím postupem v řízení a rozhodování, což však nemůže být důvodem podjatosti. Na jeho závěrech Ústavní soud nespatřuje nic neústavního.
8. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu