Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Pika, zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2023 č. j. 6 As 258/2022-22, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2022 č. j. 18 A 24/2022-36 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. března 2022 č. j. MHMP 436783/2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel je členem náboženského společenství Církve smíchu (Ecclesia Risorum), které je založené "na Absurdnu", s nímž je kontakt zprostředkováván prostřednictvím smíchu. Hlavním posláním společenství je šířit úsměv ve tvářích lidí. Církev smíchu (Ecclesia Risorum) není právnickou osobou podle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech).
3. Stěžovatel požádal o vydání občanského průkazu u Úřadu městské části Praha 4 a současně s tím požádal o výjimku z podmínek § 20 vyhlášky č. 281/2021 Sb., k provedení zákona o občanských průkazech a některých ustanovení zákona o cestovních dokladech a zákona o základních registrech (dále jen "vyhláška č. 281/2021 Sb."), a to konkrétně výjimku z požadavku, že při pořizování podoby musí mít osoba neutrální výraz a zavřená ústa. S odkazem na nesplnění požadavku na fotografii Úřad městské části Praha 4 mu odmítl občanský průkaz vydat. Stěžovatel podal žádost o přijetí opatření proti nečinnosti podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, které nebylo vyhověno. Nadřízený správní orgán pouze konstatoval, že Úřad městské části Praha 4 pochybil již při podávání žádosti o občanský průkaz, neboť o výjimku podle § 20 odst. 3 vyhlášky č. 281/2021 Sb. mohou žádat pouze příslušníci registrované církve a náboženské společnosti, a to pouze z důvodu ponechání pokrývky hlavy z náboženských důvodů. Posuzovaná věc byla následně postoupena příslušnému správnímu orgánu, v jehož správním obvodu měl stěžovatel místo trvalého pobytu. Správní orgán I. stupně rozhodl o skončení platnosti občanského průkazu podle § 35 odst. 2 zákona č. 269/2021 Sb., o občanských průkazech (dále jen "zákon o občanských průkazech").
4. Magistrát hlavního města Prahy na základě stěžovatelova odvolání změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že vložil do výroku slova "z důvodu nesprávného údaje (nevyhovující podoba osoby)", ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
5. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud posuzoval, zda omezení stěžovatelova základního práva na náboženskou svobodu pouhým podzákonným předpisem není nezákonné a v rozporu s ústavním pořádkem. Konstatoval, že zákon o občanských průkazech a vyhláška č. 281/2021 Sb. vychází z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1157, o posílení zabezpečení průkazů totožnosti občanů Unie a povolení k pobytu vydávaných občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům, kteří vykonávají své právo volného pohybu, jehož účelem je mj. posílení zabezpečení průkazů totožnosti občanů Evropské unie. Vyhláška č. 281/2021 Sb. tak byla vydána na základě řádného zákonného zmocnění a jejím legitimním cílem je řádná identifikace osob. Městský soud dále posuzoval, zda lze z důvodu rozporu s vnitřním svědomím stěžovatele akceptovat výjimku z právní povinnosti, přičemž aplikoval kritéria formulovaná Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14 (N 220/79 SbNU 527), (ústavní relevance tvrzení, naléhavost důvodů, konzistentnost a přesvědčivost tvrzení a společenské dopady akceptování výhrady svědomí), odpovídající kritériím formulovaným judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Vyhodnotil, že povinnost mít neutrální výraz a zavřená ústa při pořizování fotografie na občanský průkaz nezasahuje do stěžovatelových základních práv a svobod a že není nezbytné stěžovateli přiznat výjimku z důvodu výhrady svědomí.
6. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, přičemž potvrdil a doplnil závěry městského soudu.
7. Ve velmi stručné ústavní stížnosti stěžovatel akceptuje, že základním požadavkem na občanský průkaz je identifikace držitele, avšak nedomnívá se, že by tento hlavní cíl občanského průkazu byl jakkoliv narušen pouhým úsměvem. Úsměv a způsob jeho provedení může být nepochybně stejně dobrým identifikačním znakem jako například barva vlasů. Jelikož víra stěžovatele spočívá právě v tom, že na úředních dokladech a při úředních příležitostech nemá být smích potlačován, rozhodnutí správních orgánů i správních soudů jej přímo omezuje v jeho svobodě náboženského vyznání. Stěžovatel si svoji víru přeje projevovat veřejně při úředních příležitostech, konkrétně i při vydávání a používání občanského průkazu, neboť projevem jeho víry je "posvátná povinnost úsměv šířit i mezi osoby, které jeho víru neuznávají".
8. Stěžovatel argumentuje tím, že "právo státu na veřejný pořádek" ústavní ochrany nepožívá, na rozdíl od jeho práva na náboženskou svobodu, které může být omezeno jen tam, kde to stanoví Listina, a v jejích mezích zákon. V posuzované věci však bylo právo stěžovatele omezeno pouze podzákonným předpisem.
9. Stěžovatel se neztotožňuje s tím, že městský soud jeho náboženské vyznání v napadeném rozsudku hodnotil jako "nikoliv církev v právním slova smyslu", tedy že Církev smíchu (Ecclesia Risorum) není církví. Městský soud se mylně domnívá, že náboženské vyznání požívá ochrany pouze, pokud je to vnitřně organizované společenství, které sdílí hodnoty týkající se náboženského organizování světa, přičemž jsou tyto hodnoty obdobné hodnotám obvykle sdíleným ve středoevropském kontextu. Stěžovatel však tvrdí, že právo na svobodu náboženského vyznání požívá ochranu bez ohledu na to, zda jsou věřící organizováni v církvi či nikoliv.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní stížnost byla v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslána k vyjádření účastníkům řízení. Účastníci řízení shodně ve svých vyjádřeních odkázali na odůvodnění napadených rozsudků, přičemž rozporovali tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv a navrhli odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost, případně aby ji Ústavní soud zamítl.
12. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření účastníků stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti nevyužil.
13. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. Důvody pro takový zásah v daném případě Ústavní soud neshledal.
14. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných správními soudy. V posuzované věci nelze přehlédnout, že námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti napadají opětovně závěry městského soudu, přičemž nijak nereflektují přezkum provedený Nejvyšším správním soudem, který závěry městského soudu doplnil a vyjasnil.
15. Správní soudy řádně reagovaly na námitku regulace požadavků na podobu na občanských průkazech "pouhým" podzákonným právním předpisem (bod 39 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud korigoval závěr městského soudu, neboť souhlasil se stěžovatelem, že výkon svobody projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, není nutně navázán na akt registrace (bod 34 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Správní soudy v odůvodněních rozsudků nijak neomezily svobodu vyznání na středoevropské hodnoty, jak namítá stěžovatel (bod 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
16. Zvýšená pozornost byla věnována podmínkám, za nichž může výhrada svědomí vést k nesplnění zákonné povinnosti (bod 40 až 42 rozsudku Nejvyššího správního soudu. Správní soudy vyšly přitom z již dříve formulovaných požadavků dovozovaných Ústavním soudem (nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14 , ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06 ) - ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná výhrada svědomí mít.
I podle Evropského soudu pro lidská práva je nutným předpokladem ochrany vnějších projevů přesvědčení podle čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod určitá míra jeho přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti (viz např. rozsudek ze dne 29. 6. 2007 č. 15472/02, Folgero a další v. Norsko, rozsudek ze dne 9. 11. 2021 č. 9476/19, Hermina Geertruida De Wilde v. Nizozemsko). Závěry správních soudů, že tato kritéria nebyla v případě přesvědčení stěžovatele naplněna, zejména pak, jde-li o převažující veřejný zájem na identifikaci dané osoby, jsou pak přesvědčivě odůvodněny a z hlediska ústavněprávního jim nelze nic vytknout.
17. Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Správní soudy se věcí řádně zabývaly, při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k dané problematice a rozsudky řádně odůvodnily.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu