Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Římská 10, 120 00, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 538/2011-32 ze dne 21. prosince 2011, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvková organizace, IČO: 70889660, se sídlem Kundratka 19, 180 00, Praha 8 - Libeň, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 98 C 118/2011-18 ze dne 15. 8. 2011 ve spojení s výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 538/2011-32 ze dne 21. prosince 2011 a vykonatelnost výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 538/2011-32 ze dne 21. prosince 2011 se do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti odkládají.
1. Návrhem doručeným dne 13. 2. 2012 ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí, jímž byl v její neprospěch změněn výrok III. o náhradě nákladů řízení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 98 C 118/2011-18 ze dne 15. 8. 2011, kterým bylo (původně) stanoveno - za použití ustanovení § 150 o. s. ř., že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nově tak byla stanovena stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení jak za řízení před soudem prvého stupně, tak před soudem odvolacím, a to v celkové výši 9 840,- Kč.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla postup Městského soudu v Praze, který odmítl aplikaci nálezů Ústavního soudu s tím, že tyto řešily případy, kdy náhradu nákladů řízení požadovaly organizace napojené na státní rozpočet. V souzeném případě však šlo, dle jeho rozhodnutí, o žalobce, který je organizací příspěvkovou, a proto se nemohou v nálezech Ústavního soudu vyslovené závěry použít. Stěžovatelka dále napadenému rozhodnutí vytýká, že nezohlednilo specifiku sporu v tom, že jde o spor v bagatelní věci (1 450,- Kč), jejíž posouzení pro standardní výchozí skutečnosti (náhrada za odtah vozidla) nevyžaduje zastupování advokátem; k úhradě dlužné jistiny nedošlo jen z důvodu překlepu v zadávání bankovního příkazu; žalovanou jistinu po zahájení řízení zaplatila. Uvedeným mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Ústavní soud z předložených listin zjistil, že stěžovatelka byla příjemcem podpory v nezaměstnanosti v době od 7. 9. 2010 do 6. 2. 2011, přičemž v evidenci uchazečů o zaměstnání byla v době od 7. 9. 2010 do 16. 12. 2011. Dne 8. 12. 2011 jí byla přiznána dávka státní sociální podpory ve výši 7 600,- Kč - rodičovský příspěvek z důvodu narození syna N. Od ledna 2012 byla stěžovatelce upravena výše invalidního důchodu na 6 113,- Kč měsíčně.
4. Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
5. Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť pravomocné a vykonatelné rozhodnutí obecných soudů může v daném případě a v daných souvislostech být závažným zásahem do základních práv stěžovatelky za situace, kdy rozhodnutí Ústavního soudu si vyžádá delší čas, přičemž argumenty stěžovatelky se zdají být náležitě zdůvodněny.
6. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti [§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu
4. Vedlejší účastnice byla vyzvána k vyjádření; podáním ze dne 29. 2. 2012 se obšírně zabývala otázkou, zda jsou na příspěvkovou organizaci aplikovatelné závěry dosavadní judikatury Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů řízení spočívající v odměně za zastoupení advokátem; rozhodnutí odvolacího soudu označila za správné a navrhla ústavní stížnost odmítnout. Výslovný (ne)souhlas s upuštěním od ústního jednání nesdělila, a proto byl souhlas v souladu s poskytnutým poučením presumován (§ 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř.).
5. Uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice; v ní stěžovatelka podáním ze dne 14. 3. 2012 polemizovala se závěry vedlejší účastnice stran účelnosti zastupování příspěvkové organizace advokátem, zopakovala některá tvrzení a setrvala na svém návrhu, přičemž vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
6. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje vázanost petitem návrhu, nikoli jeho odůvodněním, tj. argumenty, které navrhovatel uvádí [viz nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 16/93
ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.); Pl. ÚS 20/93 ze dne 14. 6. 1994 (N 33/1 SbNU 245; 141/1994 Sb.); I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)]. Je proto oprávněn posoudit návrh i z jiných hledisek ochrany ústavnosti, než která jsou uvedena v odůvodnění návrhu.
7. Z ústavněprávního hlediska není občanské soudní řízení povinně dvoustupňové a vyloučení vybraných rozhodnutí (např. rozhodnutí vyjmenovaných v § 202 odst. 2 o. s. ř.) z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje (srov. rozhodnutí ze dne 31. 10. 2006
sp. zn. III. ÚS 96/06
, dostupné in http://nalus.usoud.cz).
8. Jak sám Městský soud v Praze v jednom ze svých rozhodnutí shledal, "jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení" [viz právní větu z usnesení sp. zn. 14 Co 245/2001 ze dne 31. 8. 2001, dostupného v Automatizovaném systému právních informací (ASPI) - rozhodnutí ASPI ID: JUD22956CZ].
9. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že ve věci nebylo rozhodnuto ani rozsudkem pro zmeškání ani rozsudkem pro uznání; odvolání bylo projednáno a věcně o něm bylo rozhodnuto v řízení, v němž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Z uvedeného je nutné dovodit, že není-li odvolání přípustné ve věci samé, není přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, tedy např. proti výroku o příslušenství, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti nebo výroku o náhradě nákladů řízení.
10. Z uvedeného plyne, že Městský soud v Praze rozhodoval tam, kde mu to zákon neumožňuje, čímž porušil zákaz uplatňovat státní moc mimo případy a meze stanovené zákonem (čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jestliže stěžovatelce stanovil povinnost k peněžitému plnění, pak ji nutil činit to, co zákon neukládá, a tím zároveň zasáhl do jejích majetkových poměrů (čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Porušil-li "odvolací" soud kogentní ustanovení procesního předpisu uvedeným způsobem, pak relevantně zasáhl i do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Protože shora uvedené plně odůvodňuje zásah Ústavního soudu, shledal Ústavní soud nadbytečným, aby se zabýval i námitkami uvedenými v ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud nad rámec nosných důvodů zdůrazňuje, že zákonodárce zřejmě oprávněně označil spory o peněžitá plnění do 2 000 Kč jako spory "bagatelní", nicméně zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla tato částka zvýšena na 10 000 Kč. Z pohledu vnitřní konzistence právního řádu jde o částku určenou nahodile, neboť kupř. u trestných činů, k jejichž spáchání jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vyžaduje vznik škody, je rozhodující částkou 5 000 Kč; z pohledu reálných příjmů obyvatelstva se současná "bagatelní" částka téměř rovná průměrnému, měsíčně poskytovanému, starobnímu důchodu, anebo polovině průměrného měsíčního čistého výdělku (mzdě) zaměstnance (blíže viz internetové stránky Českého statistického úřadu http://www.czso.cz a Ministerstva práce a sociálních věcí http://www.mpsv.cz/cs/). Protože v souzené věci šlo o peněžité plnění nepřevyšující hranici 2 000 Kč, neměl senát Ústavního soudu prostor, aby řízení přerušil a plénu Ústavního soudu předložil návrh na zrušení právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Uzavírá proto, že se otázce přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje přístup k odvolacímu soudu, bude věnovat v přiléhavějším případě.
13. Stěžovatelka podala návrh, aby Ústavní soud uložil státu povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem, a to podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tomuto návrhu by Ústavní soud vyhověl tehdy, byla-li by stěžovatelka v takové hmotné a sociální situaci, kdy by neměla dostatečné likvidní prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením advokátem nebo by neměla dostatečný majetek, který by jí umožňoval potřebné prostředky získat. V daném případě je však zřejmé, že ústavní stížnost již byla podána advokátem, a proto v tomto případě není namístě postupovat podle uvedeného zákonného ustanovení.
14. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení platí zásadně, pokud Ústavní soud nevyužije své pravomoci svěřené mu ustanovením § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož může v odůvodněných případech a podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi náklady řízení; uložení této povinnosti není automatické, Ústavní soud k němu přistupuje toliko výjimečně.
15. Ústavní soud shledal daný případ za natolik mimořádný, že je namístě aplikovat ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a uložit účastníkovi řízení povinnost, aby uhradil stěžovatelce její náklady řízení. Ústavní soud totiž došel k závěru, že se Městský soud v Praze dopustil jednání, jež vyústilo v újmu, k jejímuž napravení musela stěžovatelka žádat až Ústavní soud. Městský soud v Praze, jenž rozhodoval v senátu (!), ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ignoroval, o odvolání věcně rozhodl, čímž zasáhl do práv a svobod stěžovatelky. Pochybení je natolik evidentní, že není možné omluvit takové jednání ani tím, že by subjektivně nemohl odhadnout dosah svého (nezákonného) jednání.
16. Stěžovatelka má právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem v celkové výši 7 200 Kč, neboť podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je tarifní hodnotou 25 000 Kč [viz ustanovení § 9 odst. 3 písm. g)], přičemž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 2 100 Kč (viz ustanovení § 7 bod 5 zmíněné vyhlášky). Na náhradě hotových výdajů náleží stěžovatelce 300 Kč za jeden úkon právní služby (viz ustanovení § 13 odst. 3 zmíněné vyhlášky). Ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a d) uvedené vyhlášky byly ve věci učiněny 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, ústavní stížnost a replika), tj. 3 x 2 100 Kč a 3 x 300 Kč, celkem 7 200 Kč. Protože nebylo prokázáno, že by zástupce stěžovatelky byl plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu, nebyla stěžovatelce náhrada za uvedenou daň přiznána.
17. Ústavní soud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno.