Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky GE Money Multiservis, a. s., Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, právně zastoupené JUDr. Vladislavem Cilínkem, Lindnerova 2, Praha 8, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2007 č.j. 17 Co 66/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, která, jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť sám spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 , sp. zn. I. ÚS 30/02 ). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat například v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. I. ÚS 633/05 ). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např.
). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Shrneme-li to, úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Dále tato úvaha obecného soudu musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. Postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. IV. ÚS 397/05 ). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec nebo by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Právě v tomto rámci se potom pohybuje ústavně právní přezkum rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k aplikaci ust. § 150 občanského soudního řádu.
Takové pochybení však Ústavní soud neshledal a napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud v podstatě provedl vyvážení stávajících poměrů žalované, kdy této činí problémy splacení dluhu ve výši několika tisíc korun a zájmů stěžovatelky, která se v odvolacím řízení domáhala odstranění výkladového problému vyvěrajícího z judikatury nalézacího soudu a který se v tomto konkrétním případě odrazil v částce 0,50 Kč. Krajský soud zhodnotil dopady nákladů do majetkové sféry obou účastníků, přičemž přiznání nákladů na vrub žalované považoval za zjevně nepřiměřené s ohledem na přínos do majetkové sféry žalobkyně.
Dle názoru Ústavního soudu krajský soud náležitě ozřejmil důvod, pro který přistoupil k aplikaci ustanovením § 150 o. s. ř. a nelze tak jeho postup považovat za svévolný. Jedná se o jedno z možných řešení daného případu, přičemž z ústavního hlediska je podstatné, že obecný soud uvedl důvody, které jej k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. vedly. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem obecného soudu o použití ust. § 150 občanského soudního řádu neztotožnila, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 6. března 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu