Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Kučerové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. Nao 175/2023-39, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedkyně Městského soudu v Praze, sídlem Spálená 6/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 1, 3 a 4, čl. 4 Ústavy i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"), čl. 90 Ústavy.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby senát postoupil věc plénu Ústavního soudu podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., o atrahování působnosti.
3. Dále stěžovatelka učinila návrh na vyloučení soudkyně Veroniky Křesťanové, která se z titulu funkce místopředsedkyně Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") podílela na ústavní stížností napadeném rozhodnutí - tj. výtce uložené vedlejší účastnicí (pozn. toto rozhodnutí vedlejší účastnice stěžovatelka ústavní stížností nenapadá).
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u městského soudu domáhala zrušení rozhodnutí vedlejší účastnice, kterým jí byla udělena výtka podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a to za způsob vedení jednání vůči nezletilým osobám. Věc byla v souladu s rozvrhem práce přidělena senátu 6 A městského soudu specializovaného na věci správního soudnictví, jehož předseda JUDr. Ladislav Hejtmánek měl za to, že vzhledem ke kolegiálním a přátelským vztahům k vedlejší účastnici, lze pochybovat o jeho nepodjatosti, a proto adresoval místopředsedovi městského soudu přípis, v němž uvedl, že se považuje za vyloučeného z projednávání a rozhodnutí věci. Místopředseda městského soudu předložil danou věc podle § 8 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
5. Nejvyšší správní soud nejprve poučil účastníky o možnosti podat námitku podjatosti, stěžovatelka této možnosti využila, vznesla námitku podjatosti vůči všem soudcům správního úseku městského soudu a navrhla, aby věc byla přikázána jinému soudu. Nejvyšší správní soud posoudil danou věc podle § 8 s. ř. s., jakož i v souladu s vlastními judikaturními závěry, a napadeným usnesením rozhodl, že soudci senátu 6 A městského soudu JUDr. Ladislav Hejtmánek, JUDr. Naděžda Treschlová a JUDr. Hana Kadaňová, Ph.D., nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 6 A 120/2023 (I. výrok) a zamítl návrh na přikázání věci jinému soudu (II. výrok), přičemž v odůvodnění reagoval jak na námitku systémové podjatosti uplatněnou stěžovatelkou, tak na důvody, které v oznámení uvedl předseda senátu.
6. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka odůvodňuje návrh na postoupení věci plénu. Uvádí, že její věc se týká nestrannosti a nezávislosti celého třetího pilíře veřejné moci (tedy moci soudní), a proto není adekvátní, aby o takové věci rozhodoval jen tříčlenný senát Ústavního soudu. Věc by podle stěžovatelky měla být postoupena plénu i proto, že Nejvyšší správní soud ve stížností napadeném rozhodnutí vychází z rozhodnutí jeho rozšířeného senátu.
7. Dále se stěžovatelka věnuje přípustnosti ústavní stížnosti a konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, byť napadá dílčí pravomocné rozhodnutí vydané v neukončeném řízení, neboť rozhodnutí bezprostředně a citelně zasahuje do jejího práva na nezávislý a nestranný soud a práva na zákonného soudce. Dále stěžovatelka upozorňuje, že s ohledem na daný typ řízení rozhodoval Nejvyšší správní soud jako soud prvního stupně a stěžovatelka tak neměla možnost na jeho závěry reagovat. Je věcí státu, aby zajistil záruky soudcovské nezávislosti, která nemůže být ovlivněna tím, zda se konkrétní soudce nebo soudkyně skutečného naplnění záruk nezávislosti soudního rozhodování domáhali soudní cestou. Uvedené důvody jsou navíc podle stěžovatelky natolik závažné, že podstatně přesahují její vlastní zájmy podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Poté stěžovatelka zpochybňuje odůvodnění napadeného usnesení, reaguje na jeho vybrané body a tvrdí, že omluva je principiálně nepřípustná. Odmítá se podrobit kupčení s kárnou - sankční pravomocí výměnou za nezákonný požadavek: omluvíš-li se, nic se nestane, rozejdeme se a zapomeneme, a zdůrazňuje, že šlo o požadavek omluvy pod tlakem hrozbou kárného opatření.
9. Před věcným posouzením ústavní stížnosti je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti opakovaně odmítá jako nepřípustné ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jestliže jím řízení nebylo ukončeno a věc byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutí, kterým je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzované věci - rozhodnuto o nepodjatosti soudce [např. usnesení ze dne 19. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 2236/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud v těchto věcech vychází z toho, že řízení dosud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti soudce (soudců) řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.
11. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), podle něhož ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V odůvodnění stanoviska Ústavní soud zdůraznil, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích (tedy i v řízení o správní žalobě). Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce (soudců) soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že tvrzený stav neústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Podle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. Z odůvodnění stanoviska vyplývá, že Ústavní soud neučinil z tohoto přístupu výjimku pro situace, je-li v řízení rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci a právní řád žádný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí již nepředpokládá (srov. výčet postupů při rozhodování o vyloučení v bodě 18. odůvodnění).
12. Výjimku z pravidla nepřípustnosti stanoví § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud stížnost navzdory nevyčerpání všech opravných prostředků neodmítne, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, případně dochází-li v řízení ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [srov. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139), bod 27. až 29.].
13. Stěžovatelka zakládá důvody, na nichž by měla být založena uvedená výjimka podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tedy podstatný přesah vlastních zájmů), na tom, že nelze připustit, aby se záruky nestrannosti a nezávislosti soudního rozhodování odvíjely od toho, zda se jich jednotlivec (tedy i soudce) domáhá v dalším soudním řízení. Toto východisko však podle Ústavního soudu - byť stěžovatelka se nachází ve specifickém postavení soudkyně - samo o sobě pro uplatnění uvedené výjimky stačit nemůže. V odkazovaném stanovisku pléna Ústavního soudu jsou totiž podrobně vysvětleny všechny záruky nestrannosti a nezávislosti soudního rozhodování, ať už jsou dány samotným ústavněprávním pořádkem nebo ve vztahu ke konkrétnímu řízení v jednotlivých procesních předpisech. Postavení stěžovatelky není do té míry výjimečné, aby se na ni nevztahovala povinnost vyčerpat všechny prostředky mající za cíl dosáhnout řádného soudního řízení. Ostatně přesvědčivou argumentaci svědčící o opaku stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá.
14. Stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 je Ústavní soud vázán, a proto na něj v plném rozsahu odkazuje. Tato okolnost konkrétně znamená, že z důvodu nedodržení principu subsidiarity je stěžovatelčina ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Za dané situace nebyl důvod pro předložení stěžovatelčiny věci k rozhodnutí plénu Ústavního soudu, neboť toto se danou problematikou v uvedeném stanovisku podrobně zabývalo. Vzhledem k výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na vyloučení soudkyně Veroniky Křesťanové.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj