Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Doc. Ing. F. Č., CSc., zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Joštova 4, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 12. 2009 čj. 3 KZN 1052/2009-41 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality v Brně, ze dne 20. 10. 2009 čj. KRPZ-4639/TČ-2009-060081 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 10. 2009 v záhlaví uvedený policejní orgán odložil věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona s odůvodněním, že ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak.
Dne 14. 12. 2009 státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, (dále jen "státní zástupkyně") stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu ze dne 20. 10. 2009 zamítla jako nedůvodnou.
V části II. ústavní stížnosti stěžovatel popsal okolnosti související s plněním a vypořádáním práv a závazků podle kupní smlouvy na máslo č. 1999/2500/001 uzavřené společností AGRO AVAN, s. r. o, se Státním fondem tržní regulace zemědělství a vyjádřil zásadní nesouhlas se závěry orgánů činných v trestním řízení obsaženými v napadených rozhodnutích, "neboť je zjevné, že nebyl přesně zjištěn skutkový stav věci a orgány činné v trestním řízení se zcela nevypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi. Rovněž samotné odůvodnění jednotlivých usnesení není přesvědčivé, neboť pomíjí řadu okolností, které vyplývají ze soustředěného důkazního materiálu, ..."
V části III. ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se závěry šetření policejního orgánu a opakoval, že státní zástupkyně se se vznesenými námitkami přesvědčivým způsobem nevypořádala a její rozhodnutí je nepřezkoumatelné; uzavřel, že "Orgány činné v trestním řízení tak v rámci své působnosti svým nedostatečným postupem při prošetřování oznámení stěžovatele neposkytly ochranu vlastnického práva garantovanou Listinou základních práv a svobod."
K tvrzenému porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny:
Ústavní soud připomíná, že článek 11 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolával, obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález III. ÚS 23/93 , Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)], že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující; z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") dále plyne, že v ústavní stížnosti se musí jednat o subjektivní veřejné základní právo náležející osobě, která se ho dovolává; jinak řečeno, tvrzený zásah se musí týkat majetkové sféry stěžovatele samotného, nikoliv třetích osob, neboť v řízení o ústavních stížnostech tvrdících porušení některého ze základních práv či svobod je tzv. actio popularis vyloučena (což plyne z posledně citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu).
Jelikož stěžovatel ústavní stížnost podal za sebe a nikoliv jako statutární orgán společnosti AGRO AVAN, s. r. o., v konkursu, za tuto společnost (v jejíž majetkové sféře se dle tvrzení v ústavní stížnosti měla napadená rozhodnutí projevit), nezbývá než konstatovat, že žádný zásah do jeho základního práva na pokojné užívání majetku z ústavní stížnosti nebylo možno dovodit. K odložení věci podezření ze spáchání trestného činu:
Ústavní soud dále připomíná, že Listina ani Úmluva nepřiznávají komukoliv základní právo na trestní stíhání a odsouzení třetí osoby; v tomto směru již ve svém usnesení ze dne 26. 2. 1997 II. ÚS 361/96 [Sb. n. u., sv. 7, str. 343 (345)] uvedl, že "Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá." Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu