Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUNÁKA - svazu skautů a skautek, se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 24, právně zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Beranových 65, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č.j. 26 Co 94/2005-218 a Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. října 2002, č.j. 6 C 10/2000-169, takto:
1. Řízení se přerušuje.
2. Stěžovateli se ukládá předložit ve lhůtě 10 dnů od doručení Ústavnímu soudu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání podanému proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č.j. 26 Co 94/2005-218.
Ústavní soud obdržel podání stěžovatele, které směřuje proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů. Při shromaždování podkladů pro rozhodování Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve věci podal dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušuje podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, neboť před Nejvyšším soudem probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu.
V řízení bude Ústavní soud pokračovat na návrh účastníků nebo vedlejších účastníků po předložení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Ústavní soud může v řízení pokračovat i bez návrhu (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 111 odst. 2 o. s. ř.). V zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení tedy soud uložil stěžovateli předložit rozhodnutí Nejvyššího soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2005
Michaela Židlická, v.r. předsedkyně senátu
2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III.
ÚS 31/97 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovateli byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Ústavní soud má za to, že výklad podaný obecnými soudy jak hmotně právních tak i procesních ustanovení není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné, v právu konsenzuální a logicky podložené odůvodnění. Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Pokud se týká vznesené námitky stěžovatele, že řízení vykazovalo deficit spravedlnosti pro svoji délku, nemůže se jí Ústavní soud samostatně zabývat, neboť řízení bylo již ukončeno a Ústavní soud nemá pravomoc jakkoli kompenzovat případnou újmu stěžovatele v tomto směru vzešlou; ostatně nic takového nebylo ani navrhováno. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části považuje za zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání se ztotožňuje. Nejvyšší soud neučinil nic jiného, než že na danou věc správně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.
Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem za základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci.
Určovací žaloba zde není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné". Ústavní stížnost byla proto i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu shledána Ústavním soudem zjevně neopodstatněnou a to za situace, kdy jeden ze soudců čtvrtého senátu Ústavního soudu s tímto stanoviskem nesouhlasil. Ačkoliv nemá důvodu od tohoto publikovaného nesouhlasu (www.judikatura.cz) se distancovat, je povinen uvedené většinové stanovisko respektovat.
K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 462/1998 , Ústavní soud v souladu se závěry odvolacího soudu konstatuje, že závěry citovaného nálezu Ústavního soudu na daný případ a posouzení otázky právní kontinuity stěžovatele s původním spolkem JUNÁK nelze pro odlišnost jejich právního základu použít. V důsledku výše uvedeného nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že byl porušen čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny zaručující právo na ochranu vlastnictví. Ústavní soud právní názory obecných soudů obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Rovněž neshledal, že by v činnosti ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jejich rozhodnutí nelze tedy vytýkat protizákonnost, natož pak protiústavnost. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu