Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Václavy Čondlové, zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 22 Cdo 2612/2016-187, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2016, č. j. 7 Co 83/2016-135, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2015, č. j. 10 C 134/2015-107, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 10 C 134/2015-107, žalobu stěžovatelky o zdržení se zásahu do vlastnického práva - zastínění okna kuchyně vzrostlými tújemi. Nalézací soud rozhodnutí odůvodnil tím, že túje dosahují do výšky cca 60 % celkové čisté míry okenní výplně, ze zbylé části cca 40 % výplně okenní tabule při délce okna 199 cm vniká do kuchyně dostatečné světlo a stěžovatelku to nikterak v obvyklém užívání kuchyně neomezuje.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 7 Co 83/2016-135, s odůvodněním, že vedlejší účastníci (žalovaní) nezasahují do vlastnických práv stěžovatelky nad míru přiměřenou poměrům a podstatně jí neomezují v obvyklém užívání kuchyně.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 22 Cdo 2612/2016-187, protože stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s . ř.
Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a do práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že obecné soudy neprovedly řádně dokazování, čímž se dopustily nepřípustné libovůle, jelikož nezjistily dostatečně skutkový stav - míru zastínění okna kuchyně - a vycházely z důkazů předložených především vedlejšími účastníky (žalovanými), v čemž stěžovatelka shledává porušení zásady rovnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Již z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že žádné ústavně chráněné právo stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno. Sama stěžovatelka poměrně složitě dovozuje porušení jejího práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti; pouze se pokouší o ústavně právní argumentaci, která je ovšem nedostatečná - nevyplývá z ní žádné zásadní porušení práv, jde pouze o obecné formulace bez zřejmého obsahu. Stěžovatelka ve své podstatě jen polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95 ).
Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení. Neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, IV. ÚS 732/2000 ).
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy; jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v tomto ohledu povolán korigovat pouze mimořádné excesy. Obecné soudy nehodnotily důkazy svévolně, bez akceptovatelného racionálního logického základu, a rozhodně neporušily zásadu rovnosti, neboť stěžovatelka měla plně zachovanou možnost navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení a soudy se s jejími návrhy náležitě vypořádaly. V řízení byly mimo jiné provedeny dvě studie denního osvětlení kuchyně, které prokázaly, že hodnoty denního osvětlení jsou vyhovující. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu