Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti, kterou podala stěžovatelka Ing. M. S., zastoupená JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3A, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007 č. j. 37 C 26/2005-199 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 1 Co 345/2007-246, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. března 2009, domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jména a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany svých osobnostních práv, do kterých mělo zasáhnout Občanské sdružení SOS dětské vesničky dopisem ze dne 7. ledna 2005.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 26/2005 (dále jen "soudní spis"), ze kterého se podává, že na základě žaloby na ochranu osobnosti s návrhem na rozhodnutí o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy stěžovatelkou podané dne 24. února 2005, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2007 č. j. 37 C 26/2005-199 žalobu ve věci samé zamítl a stěžovatelce uložil nahradit žalovanému občanskému sdružení náklady řízení. Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 1 Co 345/2007-246 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej jen v části týkající se výroku o nákladech řízení. V soudním spise je pak pod č. listu 249 založeno dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, které stěžovatelka podala dne 6. března 2009 podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu (č. listu 249), došlo v posuzované věci podáním dovolání k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatelka ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelky na případné posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z výše vyložených důvodů proto soudkyni zpravodajce nezbylo, než předloženou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. dubna 2009
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka