Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Plíška, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 12. 2013 č. j. 49 C 2143/2013-59, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl stěžovatelovu žalobu, směřující proti České spořitelně, a. s., na zaplacení částky 7.200,- Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že stěžovateli bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150,- Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 4.356,- Kč.
4. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti vysvětluje důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu následně vytýká, že zcela v napadeném rozsudku pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§ 55 odst. 3 o. z.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§ 55 odst. 1 o. z.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 o. z.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§ 4, 5 a 12 uvedeného zákona), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 o. z.). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011. Stěžovatel také namítá, že soud část důkazů navrhovaných stěžovatelem neprovedl.
5. Stěžovatel dále nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně" jde-li o eventuální aplikaci § 150 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
7. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje. Pokud stěžovatel nad rámec argumentace obsažené ve stížnostním žádání - z něhož vzešel citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13
- namítá, že mu byla nesprávným postupem soudu zejména odňata možnost vyjádřit se k podání žalované a že o věci bylo rozhodnuto v rozporu s rozvrhem práce, popřípadě, že ve věci stěžovatele rozhodoval soudce, jenž se proti danému typu sporů negativně vymezil, měl stěžovatel využít zejm. žalobu pro zmatečnost.
8. S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu