Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 7 Tdo 1036/2023-607, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2023 č. j. 10 To 212/2023-589 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. dubna 2023 č. j. 2 T 115/2022-561, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále je "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 trestního zákoníku bylo stěžovateli uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil poškozené škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a jiné činnosti v oboru poskytování software, poradenství v oblasti informačních technologií, zpracování dat, hostingové a související činnosti a webové portály v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání proti usnesení okresního soudu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala v tom, že "v blíže nezjištěné době v letech 2019 až 2020, kdy jako OSVČ vykonával práce pro poškozenou společnost X, a to především servis a údržbu internetových sítí, vybíral od zákazníků platby za služby a tyto si zčásti nebo celé ponechal pro svou vlastní potřebu, přestože finanční prostředky náležely poškozené společnosti a měl povinnost finanční prostředky společnosti předat, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 33 636 Kč", a to v rozhodnutí uvedených 11 konkrétních případech.
6. Stěžovatel namítá, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako jeden skutek, který má 11 dílčích bodů, neboť tato jednání nelze pod jediný skutek sloučit. S ohledem na těchto 11 bodů nešlo o jednorázový delikt. Judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 561/2010, na který odkázal odvolací soud, byl dezinterpretován, neboť se zabývá případem, kdy souvislé jednání nebylo možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky. V nynější věci jsou ovšem vymezeny konkrétní částky zpronevěry, jakých finančních prostředků od jakých klientů poškozené se útok týkal, v jakém časovém období, v listinách ve spise a vyjádření poškozené jsou i zmíněny konkrétní faktury a jiné účetní doklady, místa, kde ke spáchání činu došlo (provozovna, jindy bydliště klienta, atd.) a jiné další podrobnosti. Toto jasně dokládá oddělitelnost jednání. Pokud pak soud či orgány činné v trestním řízení mají konkrétní poznatky, na jejichž základě není čin spáchán jednorázovým jednáním, ale lze jej rozdělit na jednotlivé útoky či skutky, musí toto rozdělení soud učinit a nemůže si skutkovou větu rozsudku zjednodušit tak, aby snad mohl považovat jednání pachatele za jednorázový skutek. Nejvyšší soud uvedl, že v projednávané věci identifikované časové přetržky nelze považovat za natolik významné, aby na jejich základě bylo možno oddělit jednotlivé útoky, nicméně časové přetržky přitom nekonkretizoval a pominul, že skutková věta v řadě případů časový údaj ani neobsahuje.
7. Nejde přitom ani o pokračování v trestném činu, neboť pak by musely být naplněny všechny čtyři podmínky ustanovení § 116 trestního zákoníku, avšak je problematické najít blízkou časovou souslednost (v popisu skutku povětšinou chybí přesnější datace) i podobný způsob provedení (útoky, jednotlivé body, se významně liší - instalace zařízení a platba za něj, platba služeb internetu u klienta doma, předání peněz na pobočce poškozeného).
8. Jednání nelze trestněprávně postihnout ani jako opakování trestné činnosti, neboť pak by každý dílčí bod popsaný ve skutkové větě rozsudku musel samostatně naplňovat znaky základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, tedy především by musela být způsobena každým skutkem škoda nikoliv nepatrná (tedy ve výši větší než 10 000 Kč), což v žádném dílčím bodě nebyla.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 , N 160/101 SbNU 117, bod 28 či ze dne 8.
prosince 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 , N 225/103 SbNU 301, bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Pokud stěžovatel odlišně od obecných soudů hodnotí, zda lze jeho jednání považovat za jediný skutek, popřípadě v jaké formě, je třeba připomenout, že úlohou Ústavního soudu není přehodnocování skutkových ani právních závěrů provedených orgány k tomu oprávněnými. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, jestliže obecné soudy vznesené námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci. Ústavní stížnost opakuje argumenty, které zazněly před obecnými soudy, aniž by předkládala ústavněprávní argumentaci. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy předložily konkrétní argumentaci, na základě které své závěry založily, právní závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích nejsou žádným extrémním vybočením při interpretaci podústavního práva, ani výrazem svévole obecných soudů.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (bod 11) vyšel ze své předchozí judikatury (usnesení ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 11 Tdo 561/2010 č. 43/2011 Sb. rozh. tr.), podle níž půjde o jediný skutek, jestliže se pachatel dopouštěl trestného činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku po delší dobu (např. několika let) a toto jeho souvislé jednání není možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky. Pak nelze dospět k závěru o pokračování v tomto trestném činu ve smyslu § 116 trestního zákoníku, byť jeho jednání některé znaky takovéhoto pokračování vykazuje.
V posuzované věci stěžovatel vybíral od zákazníků platby za služby a tyto platby si zčásti nebo celé ponechal pro svou vlastní potřebu, přestože náležely poškozené společnosti, které měl povinnost takto inkasované finanční prostředky předat. Konkrétně vymezené případy pak vytyčily výši škody způsobené jeho kontinuálním počínáním. Stěžovatel po celou dobu vykonával jako OSVČ práce pro danou poškozenou, přičemž předmětem jeho jednání byly peníze zákazníků za služby spojené s platbami za užívání internetu, případně souvisejících služeb se servisem internetových sítí, které si za účelem vlastního obohacení ponechával.
Bylo nerozhodné, kde přesně k předání plateb došlo, zda na pobočce či u zákazníka. Jeho záměr zjevně trval po celou dobu páchání trestné činnosti, tedy v letech 2019 až 2020. Časové přetržky ve stíhaném jednání nelze považovat za natolik významné, aby na jejich základě bylo možno oddělit jednotlivé útoky. Dle Nejvyššího soudu v posuzovaném případě tak nešlo o pokračující trestný čin, neboť stěžovatel jednal souvisle po určitou dobu, během níž se dopustil časově blíže nespecifikovaného jednání, a jednotlivé akty byly spolu kauzálně propojeny a směřovaly k totožnému následku, přičemž byly pokryty zaviněním stěžovatele.
Ze stejných důvodů v této věci nelze hovořit o rozdělení jednání stěžovatele na jednotlivé skutky (tzv. vícečinný souběh stejnorodý, kdy pachatel více skutky páchá trestné činy stejného druhu).
13. Ústavní soud k takovému odůvodnění Nejvyššího soudu dodává, že i kdyby hypoteticky shledal, že závěr o nemožnosti rozdělit jednání stěžovatele na jednotlivé dílčí útoky nemůže obstát, stěží by věc mohla být posouzena jinak, než namísto jednorázového deliktu jako delikt pokračující. I když stěžovatel tvrdí, že by bylo problematické najít blízkou časovou souslednost a podobný způsob provedení, veškeré jednání mělo v zásadě podobný charakter (ponechávání si peněz, které vybíral od zákazníků poškozené a měl jí je odevzdat, pro vlastní potřebu) a odehrávalo se během let 2019 až 2020 po dobu jeho činnosti pro poškozenou.
Posouzení stíhaného jednání jako pokračujícího deliktu by pak nebylo pro stěžovatele nikterak výhodnější, než současná podoba výroku o vině a trestu. V každém případě však platí, že úkolem Ústavního soudu není sjednocovat otázky trestního práva v jeho podústavní rovině, zde tedy vyřešit otázku, zda jde o pokračování v trestné činnosti anebo delikt jednorázový, nemůže-li to mít žádný vliv na ústavně chráněná práva stěžovatele.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu