K rozhodnutí soudu o propuštění z vazby
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti R. Š., t. č. Vazební věznice, P. S. 28, 701 28 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2000, čj. Nt 4246/2000-9, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 5 To 415/2000-19, za účasti 1) Okresního soudu v Ostravě, 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Okresního státního zastupitelství v Ostravě, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2000, čj. Nt 4246/2000-9, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 5 To 415/2000-19, se zrušují.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou kusá a nepřezkoumatelná a pro svou obecnost a nesrozumitelnost nemohou založit přípustnou výjimku z ústavní ochrany svobody, ale naopak touto svou povahou vedou k jejímu protiústavnímu omezení pro nedostatek určujících konkrétních skutečností. Z těchto důvodů proto navrhuje zrušení obou napadených usnesení.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření z 12. 10. 2000 uvedl, že setrvává na závěrech, uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, které je řádně odůvodněno, přezkoumatelné a věcně i formálně správné.
Krajský soud v Ostravě uvedl ve svém vyjádření z 3. 10. 2000, že určité zobecnění důvodů vzetí do vazby je v projednávané věci, kde je stíháno celkem 11 osob, nezbytné. Kusost, nepřezkoumatelnost a obecnost jsou pojmy relativní a jde o to posoudit jejich míru.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě se v určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Z obsahu spisu Nt 3050/2000 Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2000, čj. Nt 3050/2000-17, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2000, čj. 1 To 175/2000-33, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu § 67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu, když mu předtím bylo sděleno obvinění z trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. a), b) trestního zákona s odkazem na ustanovení § 143 trestního zákona a pro trestný čin podvodu dílem dokonaného, dílem nedokonaného podle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona.
Z obsahu spisu Nt 4246/2000 Okresního soudu v Ostravě dále plyne, že stěžovatel podáním ze dne 11. 5. 2000 požádal o propuštění z vazby na svobodu s odůvodněním, že ve vztahu k jeho osobě již nebudou prováděny další úkony, když všichni svědkové i spoluobvinění byli vyslechnuti, a navíc vyslechnuté osoby jej neusvědčují. O této žádosti spojené s návrhem na nahrazení vazby zárukou nebo slibem rozhodl Okresní soud v Ostravě již konstatovaným rozhodnutím tak, že ji podle § 72 odst. 2 trestního řádu zamítl.
V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že důvod vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu i nadále trvá, a to rovněž vzhledem k faktu rozpadu stěžovatelova manželství a stěžovatelem navázaného bližšího kontaktu s jinou ženou, což vše by mohlo vést i k případnému vycestování stěžovatele mimo území ČR, a že rovněž trvají důvody vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť "přípravné řízení není dosud ukončeno, nelze vyloučit, že dodatečně nevznikne potřeba provedení dalších důkazů s ohledem na to, že ve věci nebyly provedeny ještě všechny důkazy tak, aby bylo možno vyšetřování dokončit a uzavřít." O stížnosti stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že tuto stížnost zamítl, když poukázal na to, že stěžovatel je stíhán pro podezření ze závažné trestné činnosti, na kterou je stanovena vysoká trestní sazba, a pro náročnost této trestní věci z hlediska vývoje dokazování hrozí stále nebezpečí ovlivňování prováděných důkazů.
Stížnosti stěžovatele lze podle názoru krajského soudu přisvědčit pouze v tom, že jeho osobní poměry v projednávané věci rozhodující roli při posuzování vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu nemají, daleko největší nebezpečí zde však vyvstává z možných, pro stěžovatele závažných důsledků, v souvislosti s rozhodováním o trestu. Tvrzeným důvodům nelze přiznat takovou váhu, aby bylo možno stěžovatele propustit z vazby na svobodu, popř. vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu vypustit.
Z ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu vyplývá povinnost všech orgánů činných v trestním řízení zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají, nebo zda se nezměnily. Stejnou povinnost tyto orgány mají přirozeně i při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění na svobodu podle ustanovení § 72 odst. 2 trestního řádu. Závěry, k nimž tyto orgány dospějí při svém rozhodování, musí být zcela jasné, srozumitelné, a proto i přezkoumatelné, a to tím spíše, že tím, o co v takovém případě jde, je ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl.
8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V projednávané věci však obecné soudy dospěly k závěrům, které ve své podstatě nejsou přezkoumatelné. Pokud jde o vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, připouští krajský soud v napadeném rozhodnutí pochybení soudu prvého stupně stran hodnocení a role osobních poměrů stěžovatele, nicméně, uváděje dále, "nebezpečí zde daleko více vyvstává z možných, pro obviněného závažných, důsledků při možném rozhodování o trestu", nekonstatuje výslovně, jak to činí v souvislosti s vazebním důvodem podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, zda tento vazební důvod i nadále trvá či nikoli.
Pokud pak jde o vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, jeho odůvodnění okresním soudem je natolik nekonkrétní, že by v zásadě mohlo být vztaženo na všechny případy, kdy přípravné řízení není dosud skončeno. Přitom, jak již bylo zdůrazněno v celé řadě nálezů Ústavního soudu, nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, např. ta či ona fáze trestního řízení, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má.
Ze spisu je navíc zjevno, že ve skutku, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění, je orgány činnými v trestním řízení spatřován již jen trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Rovněž vzhledem k této skutečnosti, kterou Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ve svém rozhodnutí ze dne 6. 4. 2000 č. 126 ve věci Labita proti Itálii označuje jako "slábnutí" obvinění a podrobuje kritice i obecnost a globálnost odůvodnění, lze proto stěží mít za to, že zde existuje určitá objektivní konstelace, odůvodňující sama o sobě tento vazební důvod.
Ústavní soud proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a úvahám dospěl k závěru, že postupem obecných soudů byla stěžovateli odepřena ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto pro porušení tohoto ústavně zaručeného práva, jakož i práva zakotveného v čl. 8 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. prosince 2000