Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti A., zastoupené JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č.j. 26 Co 12,13/2000-149, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2001 se A., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek ze dne 28. 2. 2001, č.j. 26 Co 12,13/2000-149, kterým Krajský soud v Praze jako soud odvolací mj. potvrdil opravné usnesení soudu I. (výrok I.) a potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku pak krajský soud uvedl, že dovolání nepřipustil, neboť v dané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu a že pokud se stěžovatelka domáhá připuštění z důvodů jí uváděných, pak má zato, že nejde o otázky zásadního významu.
Napadenému rozsudku předcházel rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 5. 1999, čj. 7 C 76/95-107, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 1999, čj. 7 C 76/95-125, kterým soud mj. určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. S., že tyto nemovitosti spravuje ve smyslu zák.č. 113/1993 Sb., FDM, a stěžovatelce uložil povinnost je ve stanovené lhůtě vyklidit a vyklizené je odevzdat žalobci, tj. České republice - FDM.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětné nemovitosti řádně a v dobré víře koupila, přičemž vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v B., s právními účinky ke dni 20. 8. 1997. Nebyla informována o tom, že jde o majetek bývalého SSM ČSSR. Do nemovitostí investovala nemalé částky, takže z původních věcí se staly věci nové. Za situace, kdy do nemovitosti výrazně investovala a přeměnila ji na věc jinou. jeví se jako nespravedlivé a v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), že má být svého majetku bez svého zavinění a bez náhrady zbavena.
Na základě rozhodnutí obecných soudů tak fakticky došlo k vyvlastnění a současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Článek čl. 4 odst. 4 Listiny byl porušen též z toho důvodu, že nebylo šetřeno podstaty a smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se nehodlá podrobněji vyjadřovat a odkazuje na důvody napadeného rozsudku.
Česká republika - FDM "v likvidaci", jako vedlejší účastník, se k jednotlivým tvrzením ústavní stížnosti podrobně vyjádřil a vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je neopodstatněná a neobsahuje ani podrobnější ústavněprávní argumentaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o čemž se Ústavní soud dověděl až v souvislosti se svou žádostí o postoupení spisu Okresního soudu v Berouně. Ústavní soud proto vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 22. 11. 2002 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2002, čj. 29 Odo 530/2002-182, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako opožděné s tím, že délku dovolací lhůty v tomto případě nutno posuzovat na základě bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. (novela o.s.ř. účinná od 1. 1. 2001).
Ústavní soud po opětovném přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy mohla využít dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném do 31.
12. 2000. I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, by posuzoval dovolací soud samostatně, není pochyb o tom, že teprve poté by byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval. Stěžovatelka ovšem dovolání podala opožděně, tedy svým vlastním postupem navodila stav, že nebylo využito všech prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj