Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti pana J. M., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Květoslavou Filipovou, Bubenská 47/113, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 58 Co 625/2005 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 288/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Obecné soudy se zabývaly okolnostmi přechodu nájmu bytu z paní H. H. na stěžovatele a dospěly k závěru, že tyto subjekty nevedly před smrtí zůstavitelky společnou domácnost a proto nemohlo dojít k přechodu nájmu bytu. Soudy zřetelně uvedly důvody, které je k této úvaze vedly. V chorobopise paní H. byla jako nejbližší osoba uvedena její dcera A. M. Soudy se řádně zabývaly vznikem a průběhem tvrzené společné domácnosti mezi stěžovatelem a zůstavitelkou a z provedených svědeckých výpovědí dovodily, že soužití stěžovatele bylo toliko formální, nikoli faktické.
Namítá-li stěžovatel, že nebyli v projednávané věci vyslechnuti jeho příbuzní a známí, nelze se s tímto tvrzením ztotožnit. Z odůvodnění městského soudu je zřejmé, že soudy hodnotily výpovědi osob stěžovateli blízkých, a to s tím, že jsou mezi nimi vzájemné časové rozpory ohledně přestěhování se stěžovatele k paní H. H. a také k jeho pobytu u ní. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že závěry dovozené obecnými soudy nelze považovat za extrémně rozporné s provedenými důkazy a zcela jistě se jedná o jednu z jejich interpretečních alternativ.
Přehodnocování závěrů Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží.
Co se týče otázky hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2009
Vlasta Formánková předsedkyně senátu Ústavního soudu