Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 190/2011-25 ze dne 16. listopadu 2011 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv zakotvených v čl. 11 odst. 2 a odst. 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy (zřejmě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 190/2011 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl o žalobách P. A. (dále jen "žalobce") proti stěžovatelce a dalším čtrnácti žalovaným, jimiž se žalobce domáhal na každém ze žalovaných vydání bezdůvodného obohacení a náhrady nákladů řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky dle jejího obsahu směřuje proti výroku v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 6.722,60 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí soud uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení na základě neúplného skutkového zjištění a při nesprávné aplikaci ust. § 451 a § 3 občanského zákoníku. Vyslovila názor, podle něhož soud nevyřešil dvě zásadní právní otázky, a to, zda je bezprávní užívání pozemků žalobce stěžovatelkou, když jde o pozemky částečně zastavěné již od r. 1992 bytovými domy, kotelnou a garážemi, jež jsou ve spoluvlastnictví stěžovatelky, a ta předmětné pozemky užívá, a zda jde o bezdůvodné obohacení stěžovatelky na úkor žalobce, když stěžovatelka a ostatní spoluvlastníci bytového areálu z důvodu ničím nahraditelné komunikační potřeby tuto nutně a nezbytně realizují denně přes pozemek vedlejšího účastníka.
Dále stěžovatelka poukázala na okolnosti, za kterých došlo k výstavbě obytných domů na pozemku, za jehož užívání má být plněno, na námitku vznesenou vůči restituční dohodě uzavřené s předchůdkyní žalobce, když tuto považuje za absolutně neplatnou, na rozsah a způsob užívání předmětného pozemku a na listiny vydané příslušnými orgány v řízení územněsprávním, stavebním a kolaudačním. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 269/99 ). Stran hodnocení důkazů Ústavní soud opakovaně judikuje, že pokud obecné soudy při hodnocení důkazů respektují kautely dané ust. § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , usnesení sp. zn. III. ÚS 216/95 a další).
Ústavní soud dospěl k závěru, stejně jako ve skutkově i právně stejné věci, o níž rozhodoval pod sp. zn. III. ÚS 532/12 , že z obsahu v záhlaví citovaného rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, nevyplývá. Pokud jde o vlastnické právo žalobce, soud vycházel z důkazů jeho vlastnictví k předmětným parcelám spolehlivě osvědčujících, stejně jako z důkazů, z nichž opodstatněně dovodil rozsah jejich užívání všemi žalovanými, a tedy i stěžovatelkou, přičemž výši takto jimi získaného bezdůvodného obohacení určil podle ust.
§ 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku po přihlédnutí k výši přiměřeného nájemného z pozemků v dané lokalitě. Na podrobné údaje o uvedených skutečnostech obsažené v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí proto lze odkázat. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 26. března 2012
Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu