Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Přemysla Chmelaře, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 3454/2023-2056, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2023 č. j. 54 Co 23/2023-327 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. října 2022 č. j. 21 C 50/2021-261, s ní spojeným návrhem na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a návrzích na vydání předběžných opatření, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, a Policie České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost, návrh s ní spojený a návrhy na vydání předběžných opatření se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Všeobecné deklarace lidských práv. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a dále navrhl vydání předběžných opatření, kterými by Česká republika určila a nařídila soudcům Ústavního soudu specifikované povinnosti, včetně povinnosti soudu ustanovit stěžovateli advokáta a vyplatit stěžovatelovi zálohu ve výši 30 000 Kč k zajištění poskytování právní pomoci.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
3. Návrh stěžovatele trpí zjevnou vadou, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou a na tento nedostatek byl upozorňován s poučením, že její neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 2292/08 , sp. zn. III. ÚS 2326/11 , sp. zn. I. ÚS 1058/12 , sp. zn. IV. ÚS 1591/12 , sp. zn. III. ÚS 4840/12 , sp. zn. III. ÚS 4922/12 ). Stěžovatel však i poté volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti (např. v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3254/23 ), ačkoli byl soudem poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již od samého počátku řízení (pozn. obligatorní zastoupení fyzických osob a právnických osob advokátem je determinováno požadavkem kvalifikovaného uplatňování práv).
5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Návrh na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a § 241 odst. 1 občanského soudního řádu má podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorickou povahu, protože ho lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu nebo jeho části, tudíž "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, promítne se toto rozhodnutí i do návrhu podaného podle § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť tím tento návrh ztrácí svůj základ. Je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)].
7. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Návrh na zrušení v záhlaví uvedených zákonných ustanovení spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhy na vydání předběžných opatření odmítl Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrhy nepřípustné, neboť Ústavní soud nemá pravomoc ukládat povinnosti České republice, pravomoc ustanovovat účastníkům právní zástupce ani rozhodovat o zálohách na náklady právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu