Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Petry Jadrníčkové, zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Chlebkem, advokátem, sídlem Lesní 1828, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 1 To 87/2022-2355 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. srpna 2022 č. j. 68 T 5/2021-2345, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v čl. 7 písm. a) bod 1. Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přiznal stěžovatelce jako obhájkyni za obhajobu individualizovaného odsouzeného odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 218 125 Kč.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka podle § 141 a násl. trestního řádu stížnost, v níž namítala, že krajský soud postupoval nesprávně, nepřiznal-li ji odměnu (náhradu) za tři úkony právní služby, které byly provedeny před policejním orgánem v průběhu jednoho dne, v jí požadované výši z toho důvodu, že sečetl jen jejich "čistý" čas. Podle stěžovatelky by se "čistý" čas úkonu neměl sčítat a naopak by se do tohoto času měla počítat jednotlivá přerušení (tj. přerušení mezi jednotlivými výslechy), když za takto určený celkový čas jí měla být přiznána odměna (náhrada) za účast při výsleších v přípravném řízení, a to za každé započaté dvě hodiny. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením stížnost zamítl, neboť se s krajským soudem ztotožnil v postupu, kterým rozhodl o odměně a náhradě nákladů stěžovatelky jako ustanovené obhájkyně. Vycházel-li krajský soud ve třech případech přímo z "čistého" času účasti stěžovatelky na vyšetřovacích úkonech (nezapočítal tedy do nich přestávky mezi nimi), postupoval podle vrchního soudu správně a v souladu s dlouhodobě uznávanou soudní praxí.
4. Stěžovatelka s popsaným postupem soudů nesouhlasí a uvádí, že její nárok byl nepřípustně zkrácen o částku 10 373 Kč. Ve třech případech totiž byla mezi jednotlivými výslechy značná časová prodleva, a proto svou odměnu (náhradu) účtovala za každé dílčí úkony (nesouvisle) zvlášť, a obecné soudy se mýlí, hodnotí-li v těchto případech předmětné výslechy jako úkony souvislé. Kromě toho, že ústavní stížností napadená rozhodnutí postrádají co do nepřiznání části stěžovatelčina nároku řádné odůvodnění, krajský soud rovněž porušil § 151 odst. 3 trestního řádu, když o stěžovatelčině nároku nerozhodl nejpozději do dvou měsíců od podání jejího návrhu, a rozhodl o něm po více než pěti měsících.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
7. Požadavek minimalizace zásahů se uplatní rovněž při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Touto problematikou se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně a připomíná, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádně vedeného procesu. Ústavní soud je v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí, byť se opakovaně vyjádřil, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody [srov. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319) a další]. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že námitky v posuzované ústavní stížnosti neobstojí, neboť nedosahují ústavněprávního významu (a to i vzhledem k výši částky, která stěžovatelce nebyla přiznána).
9. K námitce stěžovatelky, že krajský soud překročil lhůtu dvou měsíců podle § 151 odst. 3 trestního řádu, v níž měl o nárocích stěžovatelky rozhodnout, Ústavní soud dodává, že jde o lhůtu toliko pořádkovou a její výrazné zmeškání může mít jedině ten důsledek, že bude posuzováno jako nesprávný úřední postup zakládající nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu