Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti I. B., právně zastoupené Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Dvořákova 4, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. června 2005, č.j. 21 Cdo 2570/2004-58, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2004, č.j. 1 Co 129/2003-34 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2003, č.j. 25 Cz 10/2003-14, a dále usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2003, č.j. 9 Co 226/2003-174 a Státního notářství v Přerově ze dne 25. února 1988, č.j. D 1554/87, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V podání doručenému Ústavnímu soudu dne 19. srpna 2005 nesouhlasila stěžovatelka s vypořádáním dědictví po Z. Z. (otec stěžovatelky), o kterém rozhodlo státní notářství v Přerově dne 25. února 1988, pod sp. zn. D 1554/87, kterým byla schválena dohoda dědiců, a veškeré dědictví připadlo Z. Z. (bratr stěžovatelky). Rozhodnutí bylo vydáno na základě plné moci, kterou měla stěžovatelka udělit svému bratrovi - dědici. Stěžovatelka namítá, že plnou moc nikdy neudělila, když současně existuje rozpor zájmů dědiců. Označené rozhodnutí státního notářství navíc stěžovatelce nikdy nebylo doručeno.
Proti postupu státního notářství stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. srpna 2003, pod č.j. 25 Cz 10/2003-14 zamítl. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. července 2004, č.j. 1 Co 129/2003-34, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. června 2005, č.j. 21 Cdo 2570/2004-58.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že před obecnými soudy nebyly provedeny jí navržené důkazy, čímž došlo k zásahu do jejího práva na dědění zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K absolutní neplatnosti plné moci měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti. Popsaným postupem došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odkázala přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 421/99 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 17, str. 31
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 25 Cz 10/2003. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Ze spisu krajského soudu vyplynulo, že stěžovatelka napadla rozhodnutí státního notářství odvoláním, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Přerově dne 28. července 1998, a o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 30. září 1998, pod č.j. 14 Co 204/98-38. Krajský soud odvolání odmítl poněvadž směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému není odvolání přípustné ve smyslu ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř.
Následně stěžovatelka podala odvolání proti témuž rozhodnutí státního notářství, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Přerově dne 19. listopadu 2002, kdy se domáhala vrácení věci okresnímu soudu k novému projednání s tím, že rozhodnutí bylo vydáno na základě plné moci, kterou stěžovatelka neudělila. Krajský soud v Ostravě toto odvolací řízení zastavil usnesením ze dne 28. února 2003, pod č.j. 9 Co 226/2003-174, s odůvodněním, že bylo podáno odvolání ve věci, v níž již bylo o odvolání rozhodnuto.
Proti tomuto rozhodnutí směřovala stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost. S ohledem k popsaným okolnostem byla napadeným usnesením krajského soudu žaloba pro zmatečnost odmítnuta jako nedůvodná. Vrchní soud v Olomouci odmítl odvolání označeným usnesením, když dospěl k závěru, že krajský soud vydal věcně správné rozhodnutí. Jako nepřípustné pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR posouzeno dovolání stěžovatelky.
Ústavní soud předně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že v řízení jehož byla účastníkem bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že byla zkrácena na právu na vlastnictví, resp. na dědictví, podle čl. 11 odst. 1 Listiny. dále popsaným postupem soudů mělo dojít i k porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V projednávané věci je však třeba důsledně odlišit jednotlivá řízení, která ve věci proběhla a zejména jejich charakter.
Původní rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno, a které současně stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla bylo usnesení Státního notářství v Přerově ze dne 25. února 1988, č.j. D 1554/87. Z předložených podkladů je však patrné, že stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvoláním teprve dne 28. července 1998. V dané věci tedy nevyužila všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně práv přiznává, a proto je nutno ústavní stížnost považovat za nepřípustnou podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a jako takovou jí odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je současně v této části podána po zákonné lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), resp. od okamžiku, kdy se stěžovatel o zásahu veřejné moci dozvěděl (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), a proto existuje důvod odmítnout ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž napadla usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2003, č.j. 9 Co 226/2003-174, kterým bylo řízení zastaveno, neboť o odvolání již bylo rozhodnuto. Uplatněnou námitku stěžovatelky, že soud se nezabýval jejím tvrzením o neplatnosti plné moci, nemůže Ústavní soud akceptovat, neboť věcnému projednání muselo předcházet posouzení procesní způsobilosti odvolání, tedy prověření je-li odvolání přípustné či nikoliv. S ohledem na předchozí odvolání, o kterém soud rozhodl, v daném případě nemohl považovat opravný prostředek za přípustný a řízení zastavil pro neodstranitelnou překážku řízení. Takový závěr stěžovatelka napadla a jako opravný prostředek užila žalobu pro zmatečnost.
V ústavní stížnosti byla dále napadena rozhodnutí, která se týkala právě řízení o žalobě pro zmatečnost (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. června 2005, č.j. 21 Cdo 2570/2004-58, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2004, č.j. 1 Co 129/2003-34 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2003, č.j. 25 Cz 10/2003-14). Žalobu pro zmatečnost je možné podat v případech stanovených v ustanovení § 229 o.s.ř. Řízení se týká jinak nenapravitelných pochybení, ke kterým mohlo dojít v průběhu řízení. Pokud jsou taková pochybení shledána, soud zruší dotčené rozhodnutí a náprava pochybení proběhne v novém jednání o původním předmětu řízení. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti brojila proti tomu, že soudy se v tomto řízení nezabývaly jejím tvrzením o neplatnosti plné moci, konstatuje Ústavní soud, že jim ani nepříslušelo zabývat se takovými důkazy, když předmětem řízení byla namítaná zmatečnost.
V řízení, jehož výsledky stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla tedy nebylo a ani nemohlo dojít k naříkaným pochybením. Nebyla tedy naplněna výše uvedená podmínka ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na popsané okolnosti není ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 421/99 případný, neboť v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů se nezabývala meritorně dědictvím, ale pouze splněním podmínek pro zahájení, resp. pokračování v takovém řízení. Pokud splnění podmínek obecné soudy neshledaly, nebylo na místě zabývat se meritem věci.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci, ve vztahu k napadeným usnesením obecných soudů, neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo něž jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. května 2006
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu