Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Výškovická 172, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 11. 2008 č. j. 14 Co 410/2008-402, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 10. 3. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která byla podáním ze dne 25. 3. 2009 doplněna tak, aby splňovala základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené.
Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým tento soud potvrdil usnesení soudu I. stupně, jímž bylo zastaveno řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům, když během řízení bylo prokázáno, že stěžovatel netrpí žádnou duševní chorobou a jeho duševní stav je plně kompenzován. Stěžovatel v tomto postupu spatřuje mj. porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechna rozhodnutí k ní přiložená a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku a chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Krajským soudem v Ostravě, ze kterého vzešlo napadené usnesení. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 6. dubna 2009
Vlasta Formánková předsedkyně senátu