Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci stěžovatele JUDr. P. C., advokáta, zastoupeného JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem, Advokátní kancelář v Prostějově, Havlíčkova 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 5. 2010 č. j. 6 C 154/2005-117 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2010 č. j. 17 Co 286/2010-126, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 18. 2. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností jako soudem ustanovený zástupce z řad advokátů domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž mu byla podle jeho názoru přiznána odměna za zastupování v nesprávné výši. Konkrétně obecné soudy podle názoru stěžovatele nesprávně aplikovaly § 8 a § 11 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif").
Podle stěžovatele by totiž citované ustanovení § 8 mělo být vyloženo tak, že výše odměny by měla být vypočtená nejen ze samotné výše peněžitého plnění, ale i z jeho příslušenství, vždy podle aktuální výše v době započetí úkonu. Při určení výše odměny pro další poradu s klientem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu dále soudy podle stěžovatele nesprávně dovodily, že pro přiznání odměny za tento typ služby je nutno, aby porady vyústily v konkrétní procesní úkon.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá ochrany svého základního práva "na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod" (citováno podle ústavní stížnosti). Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná.
Co se týká odměny ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, pak shora citované rozhodnutí prvostupňového soudu v tomto směru korigoval již odvolací soud, neboť neshledal úvahy prvostupňového soudu, stejně jako stěžovatel, správnými. Závěry odvolacího soudu přitom Ústavní soud považuje, co se této otázky týká, za ústavněkonformní. K výkladu § 8 advokátního tarifu se Ústavní soud vyjádřil mimo jiné v usnesení sp. zn. IV. ÚS 621/2000 ze dne 16. 2. 2001 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při zohlednění hledisek tam uvedených má Ústavní soud za to, že v projednávané věci není dán prostor pro to, aby zasahoval do interpretace obecnými soudy ve věci stěžovatele zvolené.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 7. března 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu