Hodnocení důkazů odvolacím soudem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dne 4. srpna 1999 v senátě ve věci
ústavní stížnosti JUDr. I. J., Dr., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 7. 10. 1998, čj. 19 Co 598/97-62, za účasti
Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího
účastníka Ch. spol. s r. o. , za souhlasu účastníků bez ústního
jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1998, čj. 19 Co
598/97-62, se zrušuje.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatelka uvádí, že v řízení
před tímto soudem došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Krajský soud totiž
rozhodl na základě odchylného zhodnocení důkazu provedeného soudem
prvého stupně, aniž by využil jakékoli možnosti vlastního zjištění
skutkového stavu. Z tohoto, jakož i z dalších, důvodu, domáhá se
proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Krajský soud v Brně se v určené lhůtě k ústavní stížnosti
nevyjádřil.
Vedlejší účastník spol. s r. o. Ch. uvedl ve svém vyjádření
ze dne 15. 7. 1999 mimo jiné to, že stěžovatelka nepochopila
podstatu rozhodnutí odvolacího soudu vytýkajícího soudu prvého
stupně, že stěžovatelce vyhověl, ačkoli neunesla důkazní břemeno
v otázce vzniku škody. Odvolací soud tedy nezasahoval
bezprostředně do skutkových zjištění okresního soudu. Z těchto,
jakož i z dalších, důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní
stížnosti.
Z obsahu spisu 7 C 210/96 Okresního soudu ve Vyškově Ústavní
soud zjistil, že stěžovatelka podáním došlým tomuto soudu dne 4.
3. 1996 uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 1 200,-- Kč podle
ustanovení § 421 občanského zákoníku. Jak stěžovatelka uvedla
v žalobě, v prosinci roku 1995 si dala u vedlejšího účastníka
vyčistit dámské kalhoty (šponovky) značky The Limited zlaté barvy
s leskem. Dne 23. 12. 1995 po jejich vyzvednutí zjistila, že barva
kalhot se liší od jejich původní barvy, látka ztratila lesk
a kalhoty byly sraženy o více jako 15 cm. Ačkoli z tohoto důvodu
se pro ni kalhoty staly nepoužitelnými, vedlejší účastník nicméně
podanou reklamaci odmítl. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne
19. 6. 1997, čj. 7 C 210/96-43, žalobě stěžovatelky přiznáním
částky 900,-- Kč z části vyhověl, zatímco jinak žalobu zamítl.
V důvodech svého rozhodnutí poukázal okresní soud na výpověď
stěžovatelky, jako účastnice řízení, z níž vyplynulo, že po
čištění došlo ke změně původně zlaté barvy s leskem a ke zkrácení
kalhot zhruba o 15 cm, přičemž z posudku a výpovědi soudního
znalce ing. O. P., CSc., zjistil, že při čištění došlo
k výraznému vysrážení kalhot, které bylo způsobeno buď použitím
nevhodného rozpouštědla při chemickém čištění nebo vypráním kalhot
ve vodě s obsahem saponátu a nebo nevhodnou, příliš vysokou,
teplotou při sušení. Čištěním se kalhoty srazily o 10 - 15 cm
a z hlediska kvality vzhledu jsou pro stěžovatelku nepoužitelné.
Podle názoru okresního soudu za vzniklou škodu, která byla
provedeným dokazováním zjištěna, tj. za časovou cenu kalhot,
v částce 900,-- Kč, odpovídá vedlejší účastník podle ustanovení
§ 421 občanského zákoníku, kterážto odpovědnost má objektivní
povahu. K odvolání vedlejšího účastníka proti uvedenému rozsudku
Okresního soudu ve Vyškově rozhodl Krajský soud v Brně napadeným
rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně v napadené části
změnil z vyhovujícího výroku v zamítavý, přičemž současně uložil
stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení
před soudem prvého stupně částku 4 375,-- Kč , zatímco na
nákladech odvolacího řízení 1 850,-- Kč. V důvodech svého
rozhodnutí uvedl krajský soud, že bylo na stěžovatelce, aby
prokázala, že jí škoda vůbec vznikla, že však v tomto směru
neunesla důkazní břemeno, neboť nebyl zjištěn stav předmětných
kalhot před jejich předáním vedlejšímu účastníku k vyčištění.
Ústavní soud sdílí názor stěžovatelky, že napadeným
rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ačkoli totiž stěžovatelka, vyslechnuta jako účastnice řízení před
soudem prvého stupně, přesně a podrobně uvedla všechny
skutečnosti, jež ji vedly k reklamaci vady způsobené čištěním
jejích kalhot a nabídla v tomto směru i výslech svědkyně JUDr.
Jany Dudové, krajský soud, ponechav skutková zjištění okresního
soudu i právní závěry z nich vyvozené zcela stranou, vydal se ve
svém uvažování cestou, znemožňující stěžovatelce jakékoli
vyjádření, když "zčista jasna" poukázal na, do této doby nikým ani
vůbec uvažované neunesení důkazního břemene stěžovatelkou stran
výchozího stavu, tj. stavu kalhot před jejich vyčištěním, a aniž
by, jak mu to přikazovalo ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.
dokazování opakoval nebo je doplnil, dospěl k závěru, že vznik
škody stěžovatelce nebyl prokázán. Jak je konstatováno v rozsáhlé
judikatuře obecných soudů, stejně jako v právní teorii (viz rovněž
občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. 1996 str. 577) je
zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit
od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil
jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Postup krajského
soudu v tomto směru obsahuje znaky libovůle, neboť, posunuv jádro
otázky sporu zcela jiným směrem, neposkytl stěžovatelce ani
sebemenší možnost k tomu, aby se k tomuto stavu vyjádřila,
případně aby se domáhala provedení důkazu výslechem již uvedené
svědkyně, neprovedeného soudem prvého stupně jen proto, že o stavu
kalhot před vyčištěním i o existenci skvrn na nich nebylo
v řízení před ním pochyb. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací
soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně
na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od
právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a sám, bez
jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil
stěžovatelce se vyjádřit k, jím nově nastolenému, meritu věci,
odepřel jí tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu
již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle názoru Ústavního soudu ani to, že předmětem sporu je
bagatelní částka, nemůže vést k trivializaci základních práv
a svobod v situaci, kdy postup obecných soudů nebo některého
z nich nese znaky libovůle.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle ustanovení
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. srpna 1999
Odlišné stanovisko soudce P. Varvařovského:
Ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatnělá, a to z těchto důvodů:
1. Není a nemůže být porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecné soudy dospějí k závěrům, které Ústavní soud nesdílí.
2. Neni tzv. překvapivým rozhodnutím (které zřejmě má nález na mysli), jestliže soud v odvolacím řízení vyhodnotí provedené důkazy jinak, aniž by však zcela změnil právní kvalifikaci věci. Takový postup nelze označit za svévolný, jak činí Ústavní soud.
3. Ústavní soud je povinen dodržovat zásadu, kterou lze vyjádřit tak, že tam kde obecné soudy pracují s fakty a okolnostmi konkrétního případu, aniž by činily zevšeobecňující závěry zasahující do ústavních práv, není místa pro jurisdikci Ústavního soudu. V dané věci Ústavní soud, aniž by provedl dokazování dle § 48 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a aniž by se vůbec pokusil nalézt hranici mezi "obyčejným" právem a právem ústavním, porušil výše uvedenou zásadu, jakož i opakovaně vyjádřenou právní větu, že není součástí obecné justice a tudíž další přezkumnou soudní instancí. Navíc, s ohledem na bagatelní podstatu sporu, zde Ústavní soud trivializuje obsah základních práv a svobod, a tím dehonestuje sám sebe.
Kromě výše uvedených důvodů pro odmítnutí návrhu uvádím, že postupem Ústavního soudu došlo k porušení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., když Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by k tomu měl souhlas účastníka (analogický postup dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu nepřichází s ohledem na speciální úpravu řízení před Ústavním soudem v úvahu) a aniž by k tomu měl souhlas jednoho z členů senátu, tedy můj.