Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Marcely Miklasové a 2) Michala Miklase, zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2023, č. j. 33 Cdo 921/2023-63, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2022, č. j. 69 Co 111/2022-48, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 2. 2022, č. j. 27 C 314/2021-25, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a společnosti Smartwings, a. s., sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé shrnují, že podstatou věci před obecnými soudy byla otázka, zda se mohou domáhat po dopravci náhrady (každý ze stěžovatelů 400 EUR) za zrušení letu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení"). Svůj nárok uplatňovali v situaci, v níž ke zrušení letu došlo na žádost cestovní kanceláře, s níž měli žalobci uzavřenu smlouvu o zájezdu (včetně letecké přepravy).
3. Obecné soudy však dospěly k závěru, že v takové situaci stěžovatelům nárok nevznikl. Ke zrušení letu totiž nedošlo z důvodu přičitatelného provozujícímu leteckému dopravci, a nařízení se tudíž na dotyčný zrušený let nevztahuje.
4. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce tím, že nepoložily předběžnou otázku týkající se výkladu nařízení. V tomto ohledu odkazují stěžovatelé na nález Ústavního soudu sp. zn. III. 2390/15 ze dne 8. 12. 2015, podle něhož: "Vykládat nařízení [...], potřebné pro rozhodnutí věci, nepřísluší ani Ústavnímu soudu, ani obecnému soudu, nýbrž jen Soudnímu dvoru Evropské unie. Pokud proto obecný soud toto nařízení vykládá, aniž předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, porušil právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."
5. Právo stěžovatelů na spravedlivý proces pak mělo být porušeno i tím, že obecné soudy rozhodly v rozporu s judikaturou (resp. s jimi citovaným rozhodnutím) Soudního dvora EU.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V kontextu projednávané věci Ústavní zdůrazňuje, že jeho úkolem není přezkoumávat, zda obecné soudy postupovaly v souladu s právem EU, jelikož to samo není součástí referenčního rámce pro rozhodování Ústavního soudu, a to ani v řízení o ústavní stížnosti. Určitá intenzita porušení povinnosti plynoucí z práva EU (např. povinnosti podat předběžnou otázku či povinnosti řádně se vypořádat s návrhem na porušení předběžné otázky) však může ve svém důsledku znamenat i porušení základního práva (srov. např. i stěžovateli citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. 2390/15 ze dne 8. 12. 2015). Pokud však obecný soud nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku, a nedochází tím k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018).
10. Stěžovatelé v prvé řadě tvrdí, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích odchýlily od rozhodnutí Soudního dvora EU, Bas Jacob Adriaan Krijgsman proti Surinaamse Luchtvaart Maatschappij NV (C-302/16; dále i jen "Krijgsman"). Podle stěžovatelů jde o rozhodnutí v obdobné věci, z něhož lze dovodit, že Nařízení mělo být aplikováno (a náhrada vyplacena) i v jejich věci. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že "Čl. 5 odst. 1 písm. c) a článek 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomocí cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, musí být vykládány v tom smyslu, že provozující letecký dopravce je povinen uhradit náhradu upravenou těmito ustanoveními v případě zrušení letu, o němž nebyl cestující informován alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu, a to i tehdy, jestliže tento dopravce alespoň dva týdny před tímto časem informoval o tomto zrušení cestovní kancelář, jejímž prostřednictvím byla uzavřena přepravní smlouvu s dotčeným cestujícím a tato kancelář o tom neinformovala tohoto cestujícího v této lhůtě."
11. Materiálně se však obecné soudy dopadům rozhodnutí Krijgsman věnovaly a dospěly k plně obhajitelným závěrům. Zejména korektně konstatovaly, že je na místě skutkové okolnosti tohoto rozhodnutí odlišit od projednávané věci. Jelikož však byly naznačené skutkové okolnosti pro posouzení ústavní stížnosti klíčové, vyžádal si Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 27 C 314/2021, z něhož zjistil následující.
12. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 21. 9. 2018 požádala cestovní kancelář leteckého dopravce o zrušení letu, který se měl uskutečnit dne 12. 10. 2018, tj. letu který měl být pro stěžovatele letem zpátečním (návrat ze zájezdu). Došlo k tomu na základě smlouvy mezi cestovní kanceláří a leteckým dopravcem, která dovolovala cestovní kanceláři určitý počet letů zrušit bez storno poplatku. Důvody zrušení explicitně uvedeny nebyly, zjevně se však jednalo o důvody na straně cestovní kanceláře (pravděpodobně naplněnost zájezdu a ekonomická výhodnost). Stěžovatelům posléze (dne 1. 10. 2018) cestovní kancelář navrhla "změnu smlouvy", konkrétně přesunutí zájezdu u termínu 5. 10. - 12. 10 na 7. 10. - 14. 10. 2018. Uvedla, že ke změně dochází z operačních důvodů. Stěžovatelé tento návrh nepřijali.
13. Tuto situaci je třeba chápat jako ekvivalentní takové, kdy by došlo ke zrušení zájezdu. Kauzalita je totiž zjevná - cestovní kancelář rozhodla o tom, že se zájezd v původním termínu konat nebude (tj. zrušila jej, byť zároveň navrhla "změnu smlouvy") a v rámci toho požádala leteckého dopravce o zrušení letu. Letecký dopravce přitom na základě smlouvy neměl jinou možnost, než požadavek na zrušení letu akceptovat. Ve věci Krijgsman naopak o zrušení letu rozhodl letecký dopravce a cestovní kancelář posléze o této skutečnosti pouze informoval.
14. To, že v případě stěžovatelů byl let zrušen (resp. přesunut na jiný termín) na základě žádosti cestovní kanceláře (smluvního partnera stěžovatelů), je zcela klíčová skutková okolnost, která brání vztažení stěžovateli citovaných závěrů Soudního dvora EU na projednávanou věc.
15. Ústavní soud souhlasí se stěžovateli potud, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevěnovaly otázce, zda přesto není na místě předběžnou otázku položit. Jde zejména o to, že se explicitně nevěnovaly otázce, zda je na místě uplatnění doktríny acte clair, resp. některé z jejích variant, či položení předběžné otázky. Postup obecných soudů lze ale zjevně chápat tak, že implicitně dospěly k závěru, že se jedná o acte clair, tedy o otázku, na niž je odpověď bez rozumných pochybností jasná. Tak lze zřejmě chápat i argument Nejvyššího soudu, podle něhož "odvolací soud se žádnou otázkou týkající se objasnění právního základu (výkladu sporného ustanovení unijního práva) rozhodného pro rozhodnutí ve věci samé, nezabýval. K namítanému porušení práva žalobců na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. jejich práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak nemohlo dojít".
16. To, že se v posuzované věci o acte clair jednalo, je podle Ústavního soudu obhajitelný závěr, a to zejména s ohledem na odst. 16 odůvodnění nařízení ("Toto nařízení by nemělo být použitelné v případech, kdy jsou souborné služby pro cesty, pobyty a zájezdy zrušeny z jiných důvodů, než z důvodu zrušení letu.") a dále jeho čl. 3 odst. 6. Na většinu těchto ustanovení odkazoval Nejvyšší soud a opřel o ně svůj závěr, že předběžnou otázku nebylo třeba položit. Jak přitom plyne ze shrnutí skutkových okolností, souborné služby pro cesty, pobyty a zájezdy byly v projednávané věci skutečně zrušeny (přesunuty) z jiných důvodů, než z důvodu zrušení letu, a to "z operačních důvodů" na straně cestovní kanceláře (poskytovatele souborných služeb).
17. Podpůrně odkazuje Ústavní soud i na odůvodnění rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-163/18, HQ, IP a JO proti Aegean Airlines, z něhož plyne, že i Rechtbank Noord-Nederland (soud pro severní Nizozemsko) považoval za zjevné, že nařízení se nepoužije na cestující, kteří si zakoupili souborné služby pro cesty, pokud byly zrušeny nezávisle na vůli leteckého dopravce zajistit či nezajistit lety (což jsou skutkové okolnosti nyní projednávané věci).
18. Argumenty stěžovatelů, podle nichž se obecné soudy odchýlily od judikatury Soudního dvora EU, porušily svou povinnost položit předběžnou otázku, a tudíž porušily i základní práva stěžovatelů, jsou proto liché.
19. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu