Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky S. J., zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou, sídlem Wittgensteinova 1217/2b, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 70 Co 203/2023-175, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a V. S. a nezletilých E. S. a N. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále jen "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na výchovu dětí garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") probíhalo řízení o úpravu péče, výživného a styku. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2023 č. j. 38 Nc 17/2022-126 svěřil nezletilé vedlejší účastnice do péče matky (I. výrok), vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých (II. výrok), upravil styk otce s nezletilými a jeho průběh (III. až VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu do právní moci rozsudku krajského soudu (I. výrok) a od právní moci ho změnil tak, že nezletilé svěřil do střídavé péče rodičů, upravil péči v období vánočních prázdnin, rodičům stanovil vyživovací povinnosti (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění krajský soud konstatoval, že rozhodnutí okresního soudu se kombinací výlučné péče matky a širokého styku otce fakticky blíží rozsahu nerovnoměrné střídavé péče a na tuto úpravu přistoupil do právní moci rozsudku. Dále uvedl, že nejlepšímu zájmu nezletilých odpovídá jejich svěření do střídavé péče s týdenním intervalem, přičemž přihlédl ke schopnostem obou rodičů, jako kvalitních pečovatelů se srovnatelnými výchovnými kompetencemi, s tím, že komplexní úprava péče rodičů o nezletilé je způsobilá zajistit oběma nejpříznivější podmínky pro jejich zdárný vývoj. Při určení výše výživného vycházel z příjmových poměrů každého z rodičů.
4. Podle stěžovatelky není úprava péče v nejlepším zájmu nezletilých, a to zejména s ohledem na jejich nízký věk (pozn. v době rozhodování krajského soudu měla nezletilá E. 4 roky a 3 měsíce a nezletilá N. 2 roky a 3 měsíce). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba zohlednit přání dítěte v jakémkoliv věku, stěžovatelka vytýká krajskému soudu pochybení, že vůbec nezjišťoval názory nezletilých. Dále stěžovatelka připomíná, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že výčet kritérií, která musí vzít obecné soudy v potaz, je toliko demonstrativní, proto je třeba zohlednit i další relevantní kritéria, vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu. Podle stěžovatelky jsou takovými kritérii zjištěný vývojový handicap u nezletilé E. a psychický stav nezletilých. Nastolený model střídavé péče (oproti dosavadnímu modelu nerovnoměrné střídavé péče) považuje za zásah do práv nezletilých dětí a zásadně nevyhovující kritériím nejlepšího zájmu dítěte. Na závěr připomíná, že opatrovník nezletilých výslovně doporučil jejich svěření do péče matky a vyloučil střídavou péči pro nízký věk.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností [pozn. stěžovatelka sice navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, že její základní práva byla porušena II. výrokem rozsudku krajského soudu (I. bod petitu), avšak požaduje zrušení celého rozsudku (II. bod petitu)]. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.
7. Těžištěm posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu o svěření nezletilých dětí do střídavé péče rodičů pro dobu po právní moci rozsudku (pozn. proti I. výroku potvrzujícího rozsudek okresního soudu do právní moci rozsudku stěžovatelka žádné námitky neformuluje). Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka převážně opakuje argumentaci obsaženou již ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka (srov. rekapitulaci argumentace v bodě 3. odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž se soustřeďuje zejména na argument o útlém věku obou dcer a doplňuje ho tvrzením o absenci zjišťování jejich názoru [s odvoláním na nález ze dne 30. 12 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14
(N 236/75 SbNU 629)].
8. Z výše uvedeného postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě nebo stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování.
Ústavnímu soudu proto v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatelka staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž krajský soud založil svoje rozhodnutí.
Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí opatrovnických soudů. Dovolává-li se stěžovatelka závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 , pomíjí jeho nosný důvod vyjádřený ve II. právní větě: "Pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl.
32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte.
Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem."
9. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že je v souladu s výše nastíněnými východisky, neboť v něm nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatelky se krajský soud řádně zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal (srov. bod 12. odůvodnění). Z napadeného rozsudku srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry krajský soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadený rozsudek je ústavně akceptovatelný, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v dané věci nejde.
10. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení. Dospěl-li krajský soud na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatelky, k závěru o úpravě péče o nezletilé, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu