Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, P.O.BOX 2, Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2018 č. j. 5 To 87/2018-920, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 3. 2013 č. j. 77 T 13/2012-644 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků. Na základě podaného odvolání bylo rozhodnutí krajského soudu rozsudkem vrchního soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 5 To 39/2013-712 částečně zrušeno ve výroku o trestu tak, že vrchní soud nově rozhodl, že stěžovateli se ukládá trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. 6 Tdo 1144/2013-41 tak, že dovolání se podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odmítá.
4. V právě uvedené věci podal stěžovatel dne 31. 5. 2018 návrh na povolení obnovy řízení, v jehož rámci předložil nově zpracovaný posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný na žádost stěžovatele MUDr. Václavem Horákem, MBA, a MUDr. Zdeňkem Šňupárkem, ohledně mechanismu vzniku zranění poškozené, v němž se znalci vyslovili zejména k otázce intenzity síly působící na tělo poškozené a k mechanismu vzniku nitrolebních úrazových změn, které zapříčinily otok mozku vedoucí ke smrti poškozené.
5. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 22. 10. 2018 č. j. 77 T 13/2012-901, jímž krajský soud návrh na povolení obnovy zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 trestního řádu.
6. Právě uvedené usnesení stěžovatel po jeho vyhlášení na veřejném zasedání dne 22. 10. 2018 napadl ústně do protokolu stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením vrchního soudu ze dne 19. 12. 2018 č. j. 5 To 87/2018-920, tak, že stížnost byla zamítnuta.
10. Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést k jeho kasačnímu zásahu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že předmětná ústavní stížnost je pouze pokračující polemikou stěžovatele se závěrem vrchního (i krajského) soudu, že důvod obnovy uplatněný stěžovatelem nelze hodnotit jako novou skutečnost, způsobilou zvrátit meritorní rozhodnutí o vině ve smyslu § 278 trestního řádu, k čemuž Ústavní soud v podrobnostech uvádí následující.
12. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, nebo nemajetkové újmy v penězích, nebo na vydání bezdůvodného obohacení anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Proto u ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení, zejména posuzuje, zda se obecné soudy při hodnocení charakteru předkládaných důkazů podle kritérií uvedených v citovaném ustanovení trestního řádu nedopustily libovůle (srov. např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 3664/18 ze dne 19. 3. 2019). To však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu, což mu však nepřísluší, jak bylo uvedeno shora. Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud přitom po prostudování příslušného spisového materiálu nemohl dospět k závěru, že by závěry vrchního soudu stran charakteru stěžovatelem nově předloženého důkazu (znaleckého posudku MUDr. Horáka a MUDr. Šňupárka) byly výrazem jeho libovůle. Ústavní soud má naopak za to, že úvahy vrchního soudu (který se plně ztotožnil s vývody, které v této otázce učinil a precizním způsobem odůvodnil již krajský soud) jsou přesvědčivé a logické, přičemž vrchní soud dle názoru soudu Ústavního řádným a srozumitelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu nelze stěžovatelem nově uplatněný znalecký posudek považovat za nový důkaz či novou skutečnost ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud proto nemá, co by vrchnímu soudu v tomto ohledu vytkl.
13. Ústavní soud rovněž neshledal žádného pochybení (natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance) ani pokud stěžovatel namítal, že vrchní soud chybil, pokud o jeho stížnosti rozhodl, aniž by vyčkal jejího odůvodnění. Jak bylo Ústavním soudem k této otázce zjištěno, napadl stěžovatel usnesení krajského soudu o zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy bezprostředně po jeho vyhlášení na veřejném zasedání dne 22. 10. 2018. Opis tohoto usnesení byl obhájci stěžovatele doručen dne 16.
11. 2018 a přímo stěžovateli pak dne 19. 11. 2018. Předmětný trestní spis následně krajský soud předložil vrchnímu soudu, jemuž byl spis doručen dne 6. 12. 2018. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce doručil krajskému soudu odůvodnění své stížnosti, kterou podal pouze blanketně, až dne 17. 12. 2018, přičemž krajský soud toto doplnění stížnosti doručil vrchnímu soudu dne 20. 12. 2018, tj. den poté, co již vrchní soud o stížnosti rozhodl. Za tohoto stavu Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by námitka předčasnosti rozhodnutí vrchního soudu byla námitkou důvodnou.
Je tomu tak proto, že - jak již Ústavní soud v minulosti uzavřel [srov. nález sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119) nebo nález sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267)] - v případě tzv. blanketního opravného prostředku je věcí toho, kdo blanketní opravný prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném odůvodnění přednesl, přičemž nelze opomíjet skutečnost, že soud není povinen vyčkat odůvodnění takto podaného opravného prostředku, neboť nikdy není zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno či nikoli.
Výjimku z právě uvedeného by však představovaly situace, kdy by stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici (jednalo by se obzvláště o ty případy, kdy by zákonná lhůta k podání příslušného opravného prostředku dosud neuplynula, či o případy, kdy by soud - zpravidla na žádost - lhůtu k odůvodnění blanketního opravného prostředku určil jako lhůtu soudcovskou, avšak marného uplynutí této lhůty by již nevyčkal). To však není právě uvedený případ, neboť lhůta k podání stížnosti stěžovateli - s přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu vysloveným např. v nálezu sp. zn. IV.
ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205) - uplynula dne 22. 11. 2019 a stěžovatel soud o stanovení lhůty k jejímu dodatečnému odůvodnění nepožádal. Jestliže tedy stěžovatel prostřednictvím svého obhájce svou stížnost odůvodnil až dne 17. 12. 2019, tj. po téměř měsíci od uplynutí lhůty k jejímu podání podle § 143 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 137 odst. 4 téhož zákona, přičemž vrchní soud o ní rozhodl dříve, než mu krajský soud stihl toto odůvodnění postoupit, pak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by vrchní soud postupoval způsobem, který by byl v rozporu se zákonem, tím méně pak s ústavním pořádkem.
Právě uvedené platí tím spíše, že v nyní posuzované věci vrchní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele, řízení o níž je ovládáno revizním principem, s nímž souvisí i široká přezkumná povinnost orgánu, který o stížnosti rozhoduje a který je povinen přezkoumat jak věcnou správnost výroku stížností napadeného rozhodnutí (ať již z hlediska jeho obsahové správnosti či správnosti právního posouzení skutkového stavu, významného pro rozhodnutí), tak i řízení, které jeho vydání předcházelo, což vrchní soud také učinil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu